2. března  2010  rubrika: Názory a argumenty

Zemřela Anna Fárová

Anna Fárová - Foto:  ČTK

Anna FárováFoto:  ČTK

"Dne 13.září 1956 jsem se sešla s Cartie-Bressonem. To zařídil můj otec přes své známé. Také jsem o něm něco věděla. Byl tím velmi zaskočen, protože to tehdy každého překvapilo, že někdo z Prahy o nich ví. Vůbec nechápali, kde se tam beru. Bresson mi dal katalogy, knížky, fotografie a řekl, že o něm můžu psát.

 

Zemřela Anna Fárová

Vložit na svůj web

To byla velká důvěra. A možná to rozhodlo o mé životní cestě. Najednou jsem se setkala s člověkem, který ve mně měl úplnou důvěru. Ženská neženská, on mě bral velmi kolegiálně a důvěřivě. Po návratu do Prahy jsem napsala svou první publikovanou věc o fotografii. K tomu mě tlačil jak Jiří Jeníček, tak šéfredaktor Československé fotografie Josef Spousta." 

Takhle vzpomínala historička fotografie Anna Fárová na přelomu let 2004 a 2005 v rozhovoru s nakladatelem Viktorem Stoilovem, když připravovali knížku A pásly by se tam ovce? na to, jak se dostala k fotografii. V sobotu 27.února 2010, ve věku jednaosmdesáti let, zemřela po dlouhé a těžké nemoci ve Slavonicích, kam se přestěhovala koncem devadesátých let z Prahy. 

Měla k přátelskému setkání s Henri Cartierem-Bressonem všechny předpoklady, narodila se 1.června 1928 v Paříži jako dcera diplomata Miloše Šafránka, který pocházel z Moravy, matka byla Francouzska a tudíž francouzština byla mateřštinou i Anny Fárové. Česky se začala učit až v Plzni, kam se přestěhoval s matkou. Její otec ale nebyl jen diplomat, ale i velký milovník a mecenáš umění. Aneta, jak se paní Fárové říkalo celý život, vyrůstala od malička mezi umělci. 

Vystudovala historii umění na Karlově univerzitě a za manžela si vzala malíře Libora Fáru, který tehdy patřil do skupiny surrealistů v níž se úzce spřátelil s Mikulášem Medkem a Josefem Istlerem a později mezi jeho a tudíž i Aniny přátele patřil i Josef Topol, Václav Havel a režisér Jan Grossman. V jejím posledním ateliérovém pražském bytě nad Hlavním nádražím visela v kuchyni nad jídelním stolem kresba Mikuláše Medka. Tuším, že šlo o jednu ze skic k obrazu Senzitivní akce, kterým stála Aneta Fárová modelem v letech 1953 a 1954. Prostory, které obývala, přpomínaly vždy spíš galerii než byt. Což platí i o domě ve Slavonicích, který proměnila de facto v muzeum manželů Fárových. 

V roce 1958 založila Anna Fárová v Odeonu edici Umělecká fotografie, kde první titul byl věnován právě Henri Cartier - Bressonovi a to v grafické úpravě Francouze Roberta Delpira. Pro veřejnost v této řadě paní Fárová znovu objevila fotografa Eugena Wiškovského, který žil v letech 1889 až 1964 a jehož považovala za jednoho ze stěžejních českých fotografů. Představila tam i fotografku a ženu Mikuláše Medka Emilu. Když pak u nás tato edice byla na začátku sedmdesátých let zanedbávána, založil Delpire podle stejného mustru v Paříži mezinárodní edici Photo Poche. Ta vychází dodnes. V devadesátých letech na ni zase v Čechách navázala edice Fototorst Viktora Stoilova. 

V šedesátých letech letech zorganizovala paní Fárová v Čechách výstavy světově proslulých fotografů Wernera Bischofa, Andrého Kertésze, Elliotta Erwitta či Roberta Doisneaua a pracovala v Československém rozhlase. V roce 1970 se postarala o převezení celého Drtikolova odkazu do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kde už jako zaměstnankyně založila fotografickou sbírku, do níž se jí podařilo sehnat například kolekci fotografií od Alfonse Muchy či Jindřicha Štýrského. V roce 1972 tam uspořádala Drtikolovu monografickou výstavu, která pak putovala do Bruselu a do Londýna a zároveň v Roudnici nad Labem uspořádala výstavu Gila, Luskačové a Štechy, z nichž někteří byli jejími studenty na FAMU, kde rovněž začala učit. Za zmínku stojí i výstava Miroslava Háka, kterou zorganizovala v roce 1976 v Nové Pace. Na všech výstavách s ní jako grafik spolupracoval její manžel Libor Fára. Po podpisu Charty 77 dostala paní Fárová výpověď v muzeu, ze školy odešla o něco dříve sama a živila se převážně překlady a učením francouzštiny, ale fotografii neúnavně propagovala dál, říkala: 

"Nestála jsem o fotožurnalistiku. Chtěla jsem něco jiného, šlo mi o autory, jejichž postoj je jedinečný. Myšlení v něm hraje velmi důležitou roli. Nejde jen o vizualitu, která je předpokladem, ale hlavně o to, jak je fotograf zaangažován do tématu." 

Podle toho kréda vvybírala i ty, kterým pomáhala, nebo které učila. V roce 1981 uspořádala v Metternichově sýpce v Plasech výstavu 18 mladých fotografů mezi nimiž byli například Holomíček, Lutterer, Jan Malý, Poláček, Sedal, Šimánek, Štecha a další. Vernisáže se zúčastnil i Cartier - Bresson a řada dalších fotografů a teoretiků ze zahraničí, kteří se tam podle ní cítili jako doma. Mladé fotografy představovala i ve foyeru Činoherního klubu od počátku osmdesátých let. Do Uměleckoprůmyslového muzea se vrátila až v roce 1986, kdy tam mohla připravit objevnou retrospektivu k Sudkovým osmdesátinám. V roce 1988 paní Fárovou oslovila generace o deset let mladší, než byli ti, co vystavovali v Plasích a v Činoherním klubu: uspořádala jim výsavu s názvem Jedenáct. Byli mezi nimi například Tono Stano, Rudo Prekop, Michal Cihlář, Šimon Caban, Ivan Pinkava a další dnes velmi známí fotografové. O rok později už zase v Uměleckoprůmyslovém muzeu představila svého přítele Josefa Koudelku, který v Praze vystavoval poprvé po dvaceti letech strávených v emigraci. 

V odborné orientaci ovlivnil hodně Annu Fárovou ředitel fotografického oddělení Muzea moderního umění v New Yorku John Szarkowski. Anna Fárová říkala: "Líbily se mi dva principy, které vyznával - fotka buď jako okno otevřené ven, anebo zrcadlo odrážející vnitřní svět. Já si často vypomáhám srovnáním s literaturou, nikoliv s malířstvím, takže pak vidím fotografii jako různé žánry: báseň, reportáž, román, biografii, autobiografii, může to být racionální zpráva i záznam snu. Všechny jsou legitimní a zajímají mě, ale identifikovat kvalitu, to chce se zadívat dovnitř." 

Už tímto přístupem se paní Anna Fárová značně odlišovala od českého autistického prostředí, a proto byla a bude dál nepřehlédnutelnou osobností v dějinách české, ale i slovenské fotografie: přimo ovlivnila minimálně dvě generace fotografů. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas