Vlastenectví nebo nacionalismus?

Například v každé školní třídě musela viset mapa Alsaska-Lotrinska a vedle ní vlajka se smuteční stuhou. O několik let později se stala Marseillaisa státní hymnou a 14.červenec, den dobytí Bastilly, státním svátkem. Nakonec se našel i viník nedostatečné patriotické jednoty národa, francouzští Židé, což podnítilo rychlý rozvoj antisemitismu.

V těchto dnech schválila slovenská Národní rada zákon na podporu vlastenectví. Učinila tak v hlubokém míru, kdy Slovensko neprohrálo žádnou válku, neztratilo ani centimetr svého území, je první středoevropskou zemí, která má euro, je členem NATO atd. A přesto se v hlavách některých slovenských politiků odehrává podivný panický proces, vycházející jakoby z hlubin strachu o osud údajně ohroženého slovenského národa. Nebo se jedná o obyčejný politický kalkul lidí ze Slovenské národní strany, kteří na sebe potřebují za každou cenu upozornit. Zákon zavádí mimo jiné povinnou úctu " k samotnému státu, jeho ústavním orgánům a institucím." Nařizuje se výchova k vlastenectví na všech stupních školské soustavy, do každé třídy se musí umístit státní znak, státní vlajka, text státní hymny a preambule Ústavy Slovenské republiky. A před začátkem první vyučovací hodiny v týdnu se musí hrát slovenská hymna.

Už jen z těchto prvních odstavců dotyčného zákona je vidět, že Slovensko není doposud liberální demokracií. V každé takové demokracii je totiž občan povinován respektovat dané zákony, které ovšem nesmí být v rozporu s jeho občanskými právy na svobodu názoru, přesvědčení, vyznání atd.. Nemám vůbec nic proti vlastenectví a také si myslím, že většina společností v Evropě trpí jeho nedostatkem. Na druhou stranu je vztah občana a státu na rovině psychologické, emotivní či jiné podobné, zásadně věcí občana, stejně jako náboženské vyznání. Stejně jako mu nikdo nemůže nařizovat, v co má věřit, nikdo mu nesmí nařizovat úctu například k slovenské vládě nebo Slovenské národní radě. To by se občané rázem ocitli v nesvobodné zemi, kde se jim pomocí zákonů přikazují věci, které vůbec nespadají do politických kompetencí kohokoli. Úctu občanů si ústavní orgány musí zasloužit a ne ji nadekretovat. Omezují se tím totiž občanské svobody.

Slovenská vláda je tak názorově jinde než moderní liberální demokratický stát a navíc se nechá manipulovat nacionalistickými předáky Slovenské národní strany. Lidmi, kteří za bývalého režimu nesvobody neprokázali žádnou schopnost postavit se proti násilí, útlaku a lžím. To, že nyní chtějí pomocí legislativních kroků a pomocí výkonné moci vnutit slovenským občanům hrdost na jejich příslušnost k Slovenské republice a jejím představitelům, je jen v logice jejich předchozího vývoje. Národní identita má tři složky. První je minulost, vědomí společných obětí, které byly přineseny pro národní existenci, pro uchování a rozvoj její kultury a získání státní existence. Tady mají Slováci na čem stavět. Druhá se ale týká přítomnosti. To, že se Slovensko stalo členem Evropské unie a NATO rozhodně nebylo zásluhou současných hlasatelů vlastenectví, ale zásluhou křesťansko-demokratických a slovensko-maďarských politiků. Předkladatelé zákona o podpoře vlastenectví se dokonce i dnes staví proti Unii, proti západním spojencům a izolovanost a údajná výjimečnost Slovenska je pro ně nejvyšší hodnotou, základem vlastenectví. Nepřipouštějí přitom širší veřejnou diskusi o současné podobě vlastenectví a o cestách, jak ho skutečně podpořit. Jeden z účastníků debaty ve Slovenské národní radě citoval prohlášení několika desítek studentů bratislavské univerzity, kde se mimo jiné uvádí:

Vyhlasujeme, že návrh zákona na podporu vlastenectva je v rozpore s našim chápaním tohto pojmu. Veríme, že vlastenectvo nemôže štát na prekrúcaní histórie v prospech nášho, či ktoréhokoľvek iného národa, ale len na úprimnom hľadaní pravdy o jeho minulosti. Súčasťou vlastenectva je aj úcta k iným národom a ich príslušníkom, snaha o budovania priateľstva, porozumenia a pokojného spolunažívania jedného národa s druhým. Vyhlasujeme, že metódy, ktoré majú podľa návrhu zákona na podporu vlastenectva slúžiť na jeho budovania, pokladáme za neúčinné, ba dokonca kontraproduktívne a neúctivé nielen k nášmu národu, ale aj k národnostným menšinám, ktoré žijú na území nášho štátu. Realizácia tohto zákona povedie k falošnému, povrchnému pseudo-vlastenectvu, ktoré bude stáť len na formálnych vonkajších prejavoch, nie na hlbokom vnútornom presvedčení a teda bude smerovať len k sebaklamu a jeho verejnej prezentácii.

Zákon byl nakonec přijat ve Slovenské národní radě těmito počty: přítomných poslanců bylo 122, nehlasovalo 12, proti bylo 21 a pro 77. Byla to většina, sice ne přesvědčivá, ale hlavně v debatě zazněl jeden typ argumentu, který pokládám zvláště v dnešní době za velmi důležitý. Mohu ho také položit v podobě otázky: myslíte si, že ten, kdo systematicky rozkrádá státní majetek ve svůj vlastní prospěch, je vlastenec a má právo vyhlašovat v jeho jménu zákony? Vlastenectví je přece hodnota, která se zakládá na určitých morálních přesvědčeních. Ten, kdo je skutečný vlastenec, staví prospěch vlasti nad svůj osobní prospěch a dokonce neváhá v nejvážnějších chvílích položit za svou vlast i život. Vlastenectví bezhodnotové, pouze verbální a deklarativní nemá smysl. Proto si dovoluji konstatovat, že ti, kdo slovenský zákon o vlastenectví prosadili, nebyli, aniž bych kohokoli uváděl jmenovitě, skutečnými vlastenci a této hodnoty vlastně zneužili ke svému politickému prospěchu. A tím také celé Evropě názorně předvedli, v čem je rozdíl mezi vlastenectvím a pouhým nacionalismem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .