Byl to úspěch ruské diplomacie?

Hillary ClintonováFoto:  U.S. Department of State

ptají se dnes domácí i zahraniční novináři a analytici poté, co ruské hlavní město kromě paní Clintonové navštívil i generální tajemní OSN Pan Ki Mun a vysoká představitelka EU pro zahraniční vztahy Catherine Ashtonová. Pokud tedy jde o nějaký vnější lesk, pak dnešní setkání opravdu bylo reprezentativní.

Na druhé straně však tato „blízkovýchodní čtyřka“ sotva mohla dosáhnout něčeho víc, než vyslechnout si jeden druhého a snad i sdělení paní Ashtonové, co viděla v Izraeli a na palestinských územích, jež krátce před cestou do Moskvy navštívila. O chabých či spíše žádných výsledcích dnešního „blízkovýchodního“ setkání v Moskvě svědčí i výsledný dokument. 

V tom se zdůrazňuje, že „otázka statutu Jeruzaléma patří k problémům zásadním, jež musí být vyřešeny jednáním“. Diplomaté proto vyzvali obě strany sporu k zahájení nepřímých jednání, jež by do 24 měsíců měla vést k urovnání konfliktu a vytvoření palestinského státu, který by dokázal mírumilovně koexistovat s Izraelem. Uvědomíme-li si ale stále ještě živé faux pass izraelské strany, která vyhlásila pokračování výstavby židovských osad na území Východního Jeruzaléma během pobytu amerického prezidenta Bidena v Izraeliči snahu Ruska začlenit do jednacího procesu hnutí Hamás, s nímž Izrael nemůže souhlasit, je jasné, že tomto směru se v Moskvě nepokročilo ani o píď. 

Vraťme se ale ke čtvrtečním rozhovorům Hillary Clintonové s jejím resortním protějškem Sergejem Lavrovem o rusko-amerických bilaterálních vztazích, o nové smlouvě, upravující počty strategických útočných jaderných zbraní na obou stranách, o Iránu, Afghánistánu a v neposlední řadě i o nové americké antiraketové soustavě, s níž se Rusové zatím neumějí a hlavně nechtějí smířit. Oba ministři tedy před novináři užili klasických floskulí o obsažném a konstruktivním jednání, Sergej Lavrov dokonce prohlásil, že podle jeho soudu by technické právě na nové smlouvě, nahrazující START-1, mohly být ve „skutečně závěrečné fázi“, ale to je asi tak všechno. 

Zatím se neví, ani kdy a kde přesně bude podepsána, ani jaká bude její definitivní podoba. Všeobecně se soudí, že je v zájmu obou stran, aby k podpisu dohody došlo ještě před 12. dubnem, kdy ve Washingtonu začíná summit o jaderné bezpečnosti. Kdyby velmi důležitou smlouvu obě strany, které vlastní devatenáct dvacetin světových jaderných arsenálů, do tohoto data nepožehnaly, bude to fiasko pro USA i pro Rusko. 

Teď se přemýšlí hlavně o mechanismu, který by umožnil, aby smlouva byla podepsána, aniž by v jejím textu byl problém snižování počtu útočných jaderných hlavic a jejich nosičů výslovně spojován s budováním americké antiraketové obrany na Balkáně. Jako velmi pravděpodobné se zdá, že v nové smlouvě se takovéto spojení neobjeví. Rusové prý ovšem v takovém případě hned při podpisu smlouvy přijdou s prohlášením, že budou-li se americkými obrannými iniciativami cítit ohroženi, vyhrazují si právo od nové smlouvy kdykoli odstoupit.
Velkou radost zřejmě ruská strana šéfce americké diplomacie neudělala ani v íránské otázce. Premiér Putin totiž prohlásil, že problematická jaderná elektrárna v Búšehru, budovaná s ruskou pomocí už od sovětských dob, bude spuštěna už v červenci – i přesto, že Hillary Clintonová Rusy žádala, aby tento krok jako „nežádoucí“ oddálili do doby, kdy bude opravdu jasné, že íránský jaderný program je výlučně mírový. 

Pokud tedy v Moskvě někdo alespoň zčásti vyhrál, byli to Rusové. Ti tu USA i světu znovu předvedli, že bez nich nepůjde skoro nic. Což si jistě přejí. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.