Jaká má být míra tolerance pro netoleranci?

Například všude v Evropě vyrostly stovky nových mešit, jen v Bosně jich bylo postaveno 158, vznikl bezpočet islámských výukových center, koránských škol, neobyčejně posílily islámské komunity. Jenže míra vstřícnosti a tolerance je už téměř naplněna. Evropa si už začíná sahat na dno své multikulturní připravenosti. Důvodů je celá řada a já vyberu jen náhodně některé. Například rostoucí agresivita islámských politiků jako je libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, jenž nedávno hrozil Švýcarsku dokonce svatou islámskou válkou, džihádem, protože se odvážilo neudělit víza lidem, jako je jeho syn, kteří hrubým způsobem porušili švýcarské zákony. Nebo turecký ministerský předseda Erdogan, jenž vyzval Německo, aby povolilo zřizování tureckých gymnázií, kde by mohli studovat turečtí žáci jen v turečtině. A aby bylo ve školství zaměstnáno mnohem víc tureckých učitelů a učitelek. Kdyby šlo o dvojjazyčná gymnázia, kde by se vedle hlavního jazyka, němčiny, učil také turecký jazyk, bylo by to na místě. Ale vyčleňovat turecké školáky ještě více ze společnosti postrádá smysl. Dalším důvodem je rostoucí agresivita některých islámských komunit vůči Evropě, její kultuře, mravům a zvykům a v neposlední řadě vůči křesťanství.

Stále více se objevují požadavky, aby bylo u některých evropských soudů souzeno podle islámského práva šaríji, aby islámští přistěhovalci nemuseli ve všem všudy respektovat evropské zákony atd. Přitom je základem evropské identity a soudržnosti společné pojetí práva, které není uloženo v nějakých náboženských textech, ale je po stovky let hledáno a nalézáno. Šaríja je právo v zásadě odvozené z Koránu a sunn a nezná například přirozená lidská práva, ale pouze ta, která jsou odvozena z těchto náboženských zdrojů.

Abychom alespoň částečně pochopili rostoucí hněv určitých evropských společenství, uveďme si pár čísel a faktů. Ve dvacátém století nerostlo žádné náboženství tak rychle jako islám. Jeho šíření bylo a je podporováno miliardami dolarů ze zemí Blízkého východu, ze Saúdské Arábie, bohatých emirátů atd. Přesto je v Evropě islám stále ještě menšinovou záležitostí. Naprostá většina obyvatel Evropy jsou křesťané, jak to odpovídá její historii a kultuře. Je jich zhruba 550 ze 700 milionů obyvatel Evropy. V zemích, kde je největší počet islámských přistěhovalců, jako je Francie nebo Holandsko, je jich něco přes pět procent, v Německu pět procent, ve Švýcarsku čtyři a půl procenta, v Rakousku čtyři celé dvě procenta, podobně je na tom Velká Británie. Evropa samozřejmě nábožensky upadá, ale když bychom vzali jen počet lidí bez vyznání nebo dokonce ateistů, stále by jich bylo třikrát víc než muslimů. Nemělo by to islámské věřící v Evropě vést k jisté přiměřenosti či umírněnosti? Ke snaze se integrovat a sžít se s místními obyvateli? A pokud se o to nesnaží, pak se nemohou příliš divit, že se stane například to, co dnes vidíme v Belgii. Tam vznikl návrh zákona, jenž bude v dubnu projednán v parlamentu, a patrně přijat, který nepřímo ženám, které jsou podle islámských předpisů od hlavy k patě zahaleny, zakazuje jízdu ve veřejné dopravě, vstup do škol, nemocnic a nákupních center atd. Přesněji řečeno, v zákoně je výslovně pouze uvedeno, že to bude zakázáno každé osobě, která je v obličeji zcela zahalena, takže ji není možné identifikovat. Jinými slovy, není to výslovná diskriminace islámských žen, ale prakticky se jich to hlavně týká. Šátek na hlavě bude tedy nadále povolen, ale zakázány budou tímto způsobem burky a nikaby, plné zahalení hlavy, pouze s průzorem.

Přiznám se, že mě nějakou dobu trvalo, než jsem si například v Mnichově zvykl na neobyčejné množství takto úplně zahalených žen v nákupních zónách. Ale nakonec jsem sebral své poslední multikulturní sklony a zajímal jsem se pouze o to, z jakých látek jsou ušity. Některé ženy je měly z velmi drahých látek, jiné z obyčejnějších, což jsem si vyložil tak, že některé jsou bohaté a jiné chudší. Nenapadlo by mě přitom, že by to někdo chtěl pod trestem zakázat. V Belgii se však pro to rozhodli. Hlavním důvodem je veřejná bezpečnost, která vyžaduje, aby každý byl snadno identifikovatelný, aby se takto nemohl skrýt žádný terorista. Důležité je, že pro tento zákon jsou nejen vládnoucí křesťanští demokraté, ale i koaliční liberálové a opoziční zelení. Z toho je vidět, že strach z islámského terorismu může mít i takto nepříjemné důsledky pro islámsky věřící. Ti si tedy možná budou muset také připomenout, že se v arabských islámských zemích nepraktikuje vůči křesťanům žádná tolerance, že se v těchto zemích nesmí stavět kostely, že když chce muslim přestoupit na křesťanství, hrozí mu trest smrti a podobně. Že Evropané mohou vnímat úplné zahalení těla, včetně obličeje, za jakousi zeď vůči okolní většinové společnosti, za vyjádření uzavřenosti do vlastních zvyků, jejichž součástí je kamenování provinilců, vraždy pro zachování cti, bití žen atd. Mají být Evropané tolerantní vůči těmto zvykům? Jeden z významných německých komentátorů liberálního týdeníku Die Zeit Josef Joffe se ptá: je nutná tolerance vůči netoleranci, spravedlnost pro bezpráví, soucit s nesoucitnými? Chtělo by se mě odpovědět, že by to bylo křesťanské, ale na druhou stranu si při pohledu na celou evropskou historii musím připomenout, že Evropa se nesmí vzdát hodnot, k nimž se dopracovala a které si sama na sobě vybojovala. Jsou to hlavně hodnoty oddělení náboženství a politiky, toho, že občanská práva jsou rovná pro všechny a nesmí je žádné náboženství ovlivňovat, protože se odvozují z přirozených práv člověka. Evropská společnost je od strašlivé zkušenosti druhé světové války otevřenou společností, spojenou jedním pojetím práva, je společností demokratickou, usilující o náboženskou toleranci. Jestliže se ale dnes například ve Francii nebo Belgii vážně mluví o zákazu burky na veřejnosti, tedy zákazu, jenž způsobí spíše víc problémů než jich vyřeší, pak je to třeba brát jako vážný signál pokusu o obranu před něčím, co Evropu začíná skutečně ohrožovat. Zákaz burky je snadné odsoudit a to zvláště tam, kde se lidí tyto problémy nedotýkají. Předtím by však možná bylo užitečné se na věc podívat z hlediska celé Evropy, její identity a její budoucnosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.