Encyklopedické heslo Jan Kavan
V desítkách článků citových výroků o Janu Kavanovi, jimiž se to teď v našich médiích jen hemží, se spojují fakta nejrůznějšího významu se subjektivním hodnocením jednotlivých autorů. To už jsme ostatně zažili před pěti lety, když Miloš Zeman urputně tlačil Kavana do své vlády, i proti otevřeně vyslovovanému odporu Václava Havla. Do kategorie, mediálně sice vděčných, ale politicky méně závažných příhod, patřilo i nabourání tří aut v pražské Mostecké ulici z doby Kavanova senátorování, kdy jak známo, provinilec za volantem vysvětloval lihové aroma v autě tím, že si namazal záda Francovkou.
Celé seznamy mnohem závažnějších skandálů, které Kavanův život provázejí, a o nichž teď už začíná psát svou druhou knihu na téma Kato Přemysl Vachalovský, nebude na škodu porovnat s encyklopedickými údaji hesla Jan Kavan, které jsou také pozoruhodné, byť nejsou veřejně tolik známy. Opusťme tedy na chvíli ony barvité příběhy a citujme poněkud suchopárná životopisná data, svědčící o tom, kudy všude Jan Kavan kráčel od svého narození, až k onomu nejvyššímu globálnímu postavení, jakého kdy nějaký Čech dosáhl.
Pro přesnost uveďte hned zkraje, že Kavan je Čech pouze po otci, matka, jménem Rosemarie byla Angličanka. Otec Pavel Kavan se s ní seznámil v Londýně během svého diplomatického působení v Anglii po válce a tam se také sedmnáctého října 1946 Jan Kavan narodil. Po návratu celé rodiny do Prahy se otec, jinak prý kovaný komunista, stal obětí komunistické justice, v jednom z následných procesů souvisejících s Rudolfem Slánským. Trest byl vysoký, ale už po třech letech vězení byl Pavel Kavan, jako jeden z prvních rehabilitován. Vězení ovšem na něm zanechalo stopy, takže v roce 1960, teprve jako šestačtyřicetiletý, zemřel.
Mladý Jan Kavan pak už neměl potíže ani s přijetím na novinářskou fakultu Univerzity Karlovy ani do KSČ. Ze strany ho brzy vyloučili a pražská studia nedokončil, protože se věnoval hlavně studentské politice. Byl vedoucím zahraničního oddělení Svazu studentstva a předsedou Svazu mládeže na fakultě novinářství. Po sovětské okupaci patřil k veřejně známým odpůrcům zaváděné normalizace a v lednu 1969 byl hlavním organizátorem manifestačního pohřbu Jana Palacha.
Brzy poté emigroval do své rodné Velké Británie a hned do začátku této nové kapitoly jeho života spadají jeho styky s jistým panem Zachystalem alias Zajíčkem na československé ambasádě v Londýně. Podle známého svazku KATO se zdá být pravděpodobné, že Kavan těchto styků využíval převážně k tomu, aby pomohl svým příbuzným dostat se z Prahy do Anglie a možná že za drobné zprávy, které panu Zachystalovi sděloval, nepohrdl ani nějakou tou librou, což mu na londýnských studiích mohlo přijít vhod.
Zde totiž skutečně dostudoval na London School of Economics and Political Science a hned po studiích se jako velmi agilní novinář, přispívající do předních britských a amerických listů, stal i ředitelem tiskové agentury Palach Press, v níž působil plných šestnáct let. V letech 1982-89 byl současně zástupcem ředitele Nadace Jan Palach Information and Research Trust a v letech 1985 - 1990 byl zástupcem šéfredaktora časopisu East European Reporter a viceprezidentem britské nadace East European Cultural Foundation.
Z těchto pozic udržoval kontakty s českým disentem a organizoval cesty, jimiž sem proudila exilová literatura a rozmnožovací technika. Na druhé straně dával najevo své nepřátelské postoje proti Spojeným státům americkým a NATO.
V letech 1982 - 1990 byl členem britské Labour Party a navázal úzké přátelství s prvním ministrem zahraničí v pozdější Blairově vládě Robinem Cookem, což obzvláště imponovalo Miloši Zemanovi, aby roku 1998 bez výhrad trval na tom, že Kavan musí být ministrem zahraničí v jeho vládě. Vysvětleny tehdy nebyly ani Kavanovy tajné cesty do Prahy v přestrojení a na cizí pasy ještě před pádem komunismu. Definitivně se vrátil do Československa ihned po revoluci roku 1989. Stal se členem koordinačního centra Občanského fóra a dva roky pak byl členem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Měl současně britské i československé občanství.
Komise sedmnáctého listopadu, v čele s Jiřím Rumlem, proti němu v roce 1991 vyrukovala s obviněním, že byl agentem StB, což mimochodem ve sněmovně narazilo na vášnivý odpor poslance Petra Uhla. Po několikaletých tahanicích soud roku 1996 uznal, že Kavan agentem nebyl a s pracovníky StB se prý stýkal zcela nevědomě. Jan Kavan hned kandidoval na Prostějovsku na senátora a tamní důvěřivé obyvatelstvo ho zvolilo, obzvláště, když si tam tak pěkně vykračoval v sokolském průvodu.
Když se pak stal ministrem, vybral si za nejbližší spolupracovnici Helenu Opoleckou, která první diplomatické zkušenosti získávala za normalizace na kubánském obchodním zastupitelství. A když pak Kavan vyhověl vřelému doporučení Miroslava Šloufa a přijal za generálního sekretáře ministerstva Karla Srbu, dali Srba s Opoleckou dohromady kauzu Český dům v Moskvě tím, že tento lukrativní objekt svěřili lidem spojeným s rozvědkou.
Když si potom Jan Kavan proklestil cestu až na předsedu Valného shromáždění OSN, vzal paní Opoleckou do New Yorku sebou, zatímco Karel Srba šel do vazby. Mezitím pražská organizace ČSSD postavila Kavana na přední místo kandidátky do voleb roku 2002, tak, že téměř nebylo možné ho nezvolit a opatřit novou imunitou. Záměrně jsme zde vynechali podrobné popisy většiny Kavanových skandálů, které jsou teď dostatečně prezentovány.
Je ironií, že ve chvíli propuknutí toho posledního, dělal Jan Kavan zrovna společníka místopředsedovi KSČM Miroslavu Ransdorfovi při jeho podivném setkání s americkými krajany v New Yorku. A druhý den se tamtéž účastnil veřejného čtení knížek podle heslem Život v pravdě. Tím jako by jen dále naplňoval životní krédo, jak je sám uvedl v encyklopedii Kdo je kdo. Je to tento citát z Karla Kryla."Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou, ti, kdo nás léta týrali nás vyhazují z práce - a z těch kdo pravdu zpívali dnes nadělali zrádce". Není sporu, že Jan Kavan zpíval pravdu už tenkrát v devětašedesátém panu Zajíčkovi- Zachystalovi a pak celý další život, takže teď podle logiky Krylovy písně z něho stále někdo dělá zrádce.
