2. srpna  2010  rubrika: Názory a argumenty

K pohřbu Milana Paumera

Zamyšlení Jiřího Ješe - Foto: Dana Josefová

Zamyšlení Jiřího JešeFoto: Dana Josefová

Vím, není příliš vhodné zabývat se dva dny před pohřbem člena skupiny bratří Mašínů Paumera otázkou, zdali byl či nebyl národním hrdinou. Když se však dovídáme, že posledního rozloučení s ním se mají zúčastnit tři ze čtyř nejvyšších státních představitelů, pak bychom přece jenom měli znát přesné důvody této smuteční slávy.

A to ještě v Lidových novinách z pondělka minulého týdne si režisér Martin Vadas stěžuje, že Paumerovi nebude vypraven státní pohřeb a rakev s jeho pozůstatky nebude vystavena v některé z pražských významných budov. V tomto duchu se nesly i další nekrology. Historik Petr Zídek tak o dva dny později v témže listě polemicky cituje další podobné výroky a poukazuje na to,že bychom k celé záležitosti měli přistupovat poněkud střízlivěji. 

 

Moskva Lukašenka definitivně odepsala

Vložit na svůj web

Oproti bratřím Mašínům je zde situace poněkud zjednodušena tím,že na Paumera plně neplatí ona primitivní polarita „hrdinové nebo vrazi“, neboť Paumer nikoho vlastní rukou nezabil. Na druhé straně však do posledních dnů svého života schvaloval zabíjení těch, kdo jim vstoupili do cesty při jejich snaze dostat se k Američanům, bez ohledu na to, že ti zabití měli také nějaké vlastní rodiny a konec konců i vlastní životy. Není tak zcela od věci se ptát, zdali právě tato mašínovská „filosofie“ se nejlépe hodí k výchově mladých lidí, jimž Paumer své názory na školních besedách hlásal. 

Nicméně právě u něho nebylo zcela na místě klást otázku, zda-li je zločinec. Pokud nikoho nezabil, tak se určitě o něčem takovém nedalo mluvit. Správná otázka zní, v čem spočívalo jeho tolikrát zdůrazňované hrdinství. Všeobecně se o celé skupině mluví jako o jediných Češích, kteří se nástupu komunismu u nás postavili se zbraní v ruce a v té souvislosti se připomíná, že otec dvou z nich se takto odvážně postavil i nacistům za války. 

Řekněme nejdříve, že byl jistý rozdíl mezi vládou německých nacistů a více méně českých komunistů v této zemi. V prvním případě šlo o bytí a nebytí národa, kdežto v tom druhém to bylo téměř dobrovolné – ba mnohdy až nadšené přijetí zločinného systému velkou částí obyvatelstva, a to z důvodů materielně sobeckých a vůči národu nezodpovědných. 

Základem jakéhokoliv odporu mělo být včasné rozpoznání této nastupující hrůzovlády dříve než tu moc uchvátila. Že to sotva dvacetiletí mašínovci nepochopili jim lze sotva klást za vinu, když to nepochopili ani lidé starší a povolanější. Přesto nebylo nutné, aby jeden z Mašínů vstoupil do komunistické polovojenské organizace Svazarm, kde se učil, jak správně zabíjet. 

Cítím se poněkud povolán porovnat svůj vlastní osud s tím jejich. Tím, že jsem byl přibližně o pět let starší, nebezpečí komunismu jsem si uvědomoval dávno před únorem 1948 a dělal jsem všechno, abych tomu bránil. Na to ovšem byly moje síly příliš slabé, takže jsem se hned po únoru dostal do vězení. Když mě po roce pustili a pak znovu odsoudili k vyššímu trestu, octl jsem se v podobné situaci jako mašínovci s jediným nutkáním – pryč, pryč,pryč. Pokud by se mi to bylo povedlo, byl jsem stejně jako oni odhodlán udělat tam na Západě všechno pro to, aby se k nám svoboda co nerychleji vrátila. Stejně jako oni jsem se o přechod hranic pokusil, ovšem nikoliv se zbraní v ruce a nikoliv s představou, že naši svobodu budu znovudobývat v nějaké třetí světové válce, o níž jsem tenkrát tušil, že není příliš reálná vzhledem k tomu, že by to mohla být válka atomová. 

Měl jsem však zcela jasnou představu o tom, že bych za tu naši svobodu bojoval především slovem, nejspíše z právě ustavené Svobodné Evropy, jejíž tehdejší vedoucí pracovníci mě znali už z domova. Byl jsem pevně odhodlán nedat se od tohoto dlouhodobého plánu odradit i kdyby to měl být smysl mého života třeba na celé desítky let. 

Nepovedlo se mi to stejně jako jejich plány nevyšly skupině Mašínů, jen s tím rozdílem, že mě chytli a na další léta uvěznili, kdežto Mašínové se na Západ prostříleli.Pro osvobození své vlasti mohli ovšem pak udělat stejně málo jako já. Tak to po čase vzdali a starali se už jen o svou vlastní emigrační existenci, zatímco my, později propuštění útěkáři, mnohdy se stejnou touhou zbavit se kumunismu jako mašínovci, jsme – pokud v nás ta touha opravdu byla – mohli tu a tam svému národu prospět drobnou užitečnou prací nebo akcí stejně neozbrojenou jako byla třeba Charta 77. 

Musí tedy zaznít naléhavá otázka: Bylo v tomto našem chování nějaké hrdinství a přijde i nám na pohřeb předseda vlády a předsedové obou parlamentních komor? . Všichni víme, jak absurdně by taková věc vyzněla. Vždyť je přece známo, že za hrdiny jsou obecně považováni téměř výlučně ti, kdo jsou připraveni zabíjet, a nikoho nenapadne označit za hrdiny lidi, kteří přes nejhorší fyzická mučení vydrželi mlčet a nezradit své přátele. Podobně nebyli nikdy do kategorie hrdinů zahrnutí odvážlivci, kteří dávají všanc své životy na záchranu ohrožených lidských životů nejen ve své vlasti, ale i jinde ve světě. 

Sdílím proto názor Petra Zídka, že náš stereotypní rámec hrdinství vlastně vylučuje kritickou reflexi komunistické minulosti. Vždyť někdy k odporu stačilo docela málo: nemluvit tak, jak to od nás komunisté požadovali. Na to by se měli badatelé z Ústavu pro studium totalitních režimů poněkud více koncentrovat. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Autor:  Jiří Ješ

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas