Ivan Štern: Milan Paumer, Ota Rambousek a věznice Mírov

Alespoň bych si to přál, aby se s tímto muklem z padesátých let, s agentem chodcem, jak on sám o sobě vyprávěl, potkal, už jen proto, že v Otovi Rambouskovi našel a opakovaně nachází člověka stejné krevní skupiny, tedy člověka, kterých je na tomto světě, a soudím, i v tamtom světě věru pomálu.

Otu Rambouska jsem vezl v roce 1998 na Mírov, do věznice, která byla jedním z jeho muklovských působišť, kdy zjara toho roku vedení věznice otevíralo obnovenou a gruntu opravenou vězeňskou kapli. Vysvětil ji sám biskup Otčenášek, Rambouskův muklovský souputník z padesátých let, a první mši světil otec Lízna, mukl z doby husákovské. Ministrovali mu dva vrazi, které si vyvzdoroval a vynutil na řediteli věznice. Jen u něj nepochodil, když požadoval, aby i oni stejně jako ostatní účastníci mše se mohli vydat na odpolední raut, pořádaný správou věznice. Kdybych byl býval tehdy věděl něco víc o Milanu Paumerovi, asi by mě byl v této nanejvýš milé a svobodomyslné společnosti bývalých muklů chyběl.

Pánové se dobře bavili a vyprávěli si nyní už veselé muklovské historky, trošku zazlívali řediteli věznice, že nevyhověl otci Líznovi, vždyť my všichni jsme nádoby hříšné, a pobaveně se pásli na jeho rozpacích.

Cestou domů se mi Ota Rambousek svěřil, že to zas taková sranda nebyla. Jeli jsme rozkvétající jarní přírodou a já, protože jsem věděl, že okna Rambouskovy cely nevedla na dvůr věznice, ale ven do lesů, které obklopují mírovskou věznici, jsem se ho zeptal, zda pohled do volné přírody nebyl ve skutečnosti zpřísněním trestu. Byl.

Když jsme se loučili, vtiskl mi Rambousek do ruky knihu s věnováním. Jmenovala se "Jenom ne strach". Přečetl jsem ji na jeden zátah. Byla o bratrech Mašínech, o Milanu Paumerovi, Zbyňku Janatovi a o Václavu Švédovi. Pochopil jsem na jejich příběhu, proč to byl a musel být právě Ota Rambousek, který jako první nejen o nich napsal, ale i jako první jejich příběh představil české společnosti.

Musel mnohokrát v sobě překonávat strach, nutit se ke krokům, které představovaly nejvyšší možné riziko, které však považoval za jediné správné a které byly „víc než jen strach“. Totéž vycítil i u Milana Paumera a jeho druhů.

Dovolím si mít za to, že nejvíce síly oba dva, Rambouska i Paumera, Paumera možná víc, musely stát zdánlivě ty nejméně náročné kroky, totiž návrat domů v roce 1990. Životní moudrost je varovala, že lidé, kteří ještě včera byli slouhy a otroky, jsou schopni odpustit a vyrovnat se všeličíms, jen s jednou věcí ne, totiž, že se mezi nimi našli lidé, kteří se odmítli přizpůsobit, kteří z důvodů tak nehmatných, jako jsou důvody mravní, se zdráhali v poměrech nastolených tyranií zařídit, kteří se vzbouřili, nově nastolovaným poměrům postavili, dokonce se zbraní v ruce, a navíc si celou tuto svoji vzpouru dovolili přežít, aniž by se mravně jakkoli umazali.

Kdyby byli bývali Milan Paumer a bratři Mašínovi někde během útěku podlehli přesile, byli přemoženi, zabiti anebo jati a následně oběšeni jako jejich přátelé Zbyněk Janata a Václav Švéda, jejich jména by se skvěla vytesána do pamětní desky kdesi na ďáblickém hřbitově či na jiném památném místě, každý rok by se pod nimi objevovaly věnce a kytice, vojenská hudba by hrála, četa vojáků by střílela čestné salvy, politici ostrým jazykem by tepali poražený, lidem nenáviděný a proti lidem namířený minulý režim, volali by po nápravě a vyrovnání se s minulostí a nakonec slavnostním krokem v husím zástupu by kladli jeden po druhém jejich asistenty zakoupené a donesené věnce. Možná, že by padlo i nějaké to slovo pochopení nad nevinně prolitou krví. To víte, byla to krutá doba, vyžádala si krvavou daň.

Jenže oni přežili! A Milan Paumer našel v sobě navíc tolik síly, aby se vrátil a svůj příběh nám převyprávěl.

Možná to tak má být. Možná uznání, které vyjádřil svou knihou mukl Ota Rambousek, je víc než všechny metály. Možná právě teď tentýž Ota Rambousek tam kdesi drží Milanu Paumerovi protekční místo, co možná nejblíž Pánaboha.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.