Ivan Štern: Dvacet let jednotného Německa - důvod k přemýšlení

Brandenburgská bránaFoto: Fotobanka stock.xchng, Andrea Kratzenberg

Už je to dvacet let, kdy v Evropě existuje jen jedno, a ne dvě Německa. První německý stát dělníků a rolníků, NDR, skončil, kam jeho představitelé rádi posílali jiné, na smetišti dějin. Zůstala zachována demokratická Spolková republika.

To bylo tehdy strachu před chystaným německým sjednocením. Falešní proroci prorokovali, že sjednocené Německo Evropu znovu převálcuje. Dneska je nad slunce jasné, že Německo představuje učebnicovou evropskou demokracii. 

Vzdor tomu v Německu nikdo žádné velké oslavy nechystá. Jak se Němci opatrně radují z toho, že jsou pravděpodobně z hospodářské krize venku a že je snad čeká opět hospodářský růst, skutečnost, že existuje už dvacet let jen jedno Německo, jimi příliš necloumá. Naopak vedou spory o to, zda se způsob a průběh sjednocení musely naplňovat tak, jak se nakonec naplnily. Rozdíly mezi východem a západem Německa se sice pomaličku stírají, běžný návštěvník Drážďan nebo Erfurtu nemá pocit, že by se ocitl ve zcela jiném světě, než je svět měst západoněmeckých, dokonce cestuje-li po dálnici mezi Norimberkem a Frankfurtem, po které kola auta drncají, jak se perou se nerovnostmi velmi opotřebovaného povrchu, se slzou si vzpomene na dokonale hladké a novoučké dálnice mezi Lipskem a Erfurtem či mezi Berlínem a Stralsundem. 

Přesto na západě dodnes žijí „wessis“, žehrající na, už dvacet let trvající, povinnou finanční solidaritu s novými východními zeměmi, zatímco mnohé západoněmecké město či silnice žijí z podstaty nebo už začínající chátrat. Na východě zas najdete věčně nespokojené „ossis“, kteří se cítí svými západoněmeckými bratry trvale vykořisťováni. 

Sjednocení Německa předcházela v roce 1990 měnová unie. Natěšení východní Němci se ochotně zbavovali endéráckých marek a v poměru jedna ku jedné si je měnili za tvrdou západoněmeckou měnu. Ještě před několika týdny na černém trhu za západoněmeckou měnu platili šest, i více východních marek. To byla panečku změna! S novou měnou, jako pošetile věřili, měl přijít blahobyt a hospodářský zázrak, ne nepodobný tomu západoněmeckému z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Zázrak nepřišel, za to přišla hospodářská katastrofa. Východoněmecké podniky, které měly nyní vyplácet mzdy v tvrdé měně a které ze dne na den byly přinuceny nakupovat materiál a prodávat své konkurenceneschopné výrobky za světové ceny, buď krachovaly anebo se zbavovaly nejvíce neefektivních výrob. Bylo jich požehnaně. Spolu s nimi přicházeli o práci spousty zaměstnanců, až nakonec v zemi narostla nezaměstnanost k astronomickým třiceti procentům. 

Připočtěme k tomu privatizaci 8000 podniků, jejichž transformaci dostal za úkol svěřenecký úřad (Treuhand), jakési východněmecké ministerstvo privatizace, avšak řízené a spravované západními Němci. Když v prosinci 1994 úřad skončil svoji práci, zanechal za sebou 2,5 miliónu zrušených pracovních míst a horu dluhů ve výši 250 miliard německých marek. V této částce přitom není započteno, kolik působení svěřeneckého úřadu stálo spolkový rozpočet na nezaměstnaností vynucených sociálních transferech. Podle Wernera Schulze, tehdy spolkového poslance za zelené a předsedy vyšetřovacího výboru, který zkoumal činnost úřadu, je bilance úřadu doslova zničující. „V zásadě,“ říká, „jde o největší podvodnickou kapitolu v hospodářských dějinách Německa.“ 

Braniborský ministerský předseda, sociální demokrat Matthias Platzeck nedávno přirovnal sjednocení Německa k „anschlussu“ z roku 1938. Narazil tak na tvrdou kritiku nejen ze strany pravice, ale i z řad vlastní sociální demokracie. Podezření, že z Platzecka mluví touha po starých časech, je přitom mylné. Platzeck patřil k pronásledovaným oponentům komunistického režimu. Tajně v roce 1989 spoluzakládal východoněmeckou sociální demokracii a patřil mezi ty sociální demokraty, kteří v roce 1990 v parlamentu hlasovali jak proti měnové unii, tak proti sjednocení. Ne proto, že by si je byl nepřál, ale proto, že pro nepřipravené, hospodářsky vyhládlé východní Německo oba tyto kroky hrozily zničujícími následky. Jeho obavy se nakonec naplnily. 

Na druhé straně zas podmínky pro vytvoření silného demokratického Německa, jaké vládly v roce 1990, se už nemusely nikdy potom opakovat, a patrně by se bývaly asi ani neopakovaly. Tak je dobře, že nad dvacetiletím jednotného Německa Němci nefangličkují, ale kriticky přemýšlejí. 

Kéž bychom my podobně takto začali zacházet s našimi devadesátými lety a přestali si v televizi pouštět dnes už únavné sestřihy z Národní 17. listopadu 1989 a začali si nastavovat zcela jiná zrcadla. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.