18. června  2003  rubrika: Názory a argumenty

Američané mají výjimku u Mezinárodního trestního soudu

justice

justice

Prozíravost politiků se často měří tím, jak se dokáží vyvarovat chyb. Jejich talent a možná, že především zkušenost, se ale lépe pozná podle toho, jak umějí napravovat vlastní chyby a omyly. Spor o řešení irácké krize letos na jaře málem vyústil v debakl spojeneckých vztahů se členy Severoatlantické aliance, i uvnitř Evropské unie. I když hlavní aktéři své základní názory ve sporné kauze nezměnili, pochopili, že udržovat nebo nedej prohlubovat roztržku, není v ničím zájmu.

Toto poznání se promítlo do změněného přístupu k problémům, u nichž se dalo čekat, že diskuse o nich vyvolá kontroverzi. Již loni se mezi Američany a Evropany strhla politická přestřelka při ustavování nové nadnárodní instituce, Mezinárodního trestního soudu. Za vznikem tohoto tribunálu stojí zkušenosti z minulého desetiletí, kdy se na Balkáně a také v Africe ukázalo, že není po ruce účinný způsob, jak potrestat iniciátory občanských válek, které mnohdy vyústily v humanitární katastrofy. Pachatelé válečných zločinů v těchto konfliktech místní justice prostě nedokázala a často ani nechtěla stíhat. 

Srozumitelné zadání a nesnadné řešení, to je komplikace, která provází nejeden mezinárodní problém. V případě Mezinárodního trestního soudu se projevovala následujícím paradoxem. Aby byl nadnárodní tribunál dostatečně respektovaný a účinný, měl by měřit každému a všude stejným metrem. Protože ale ze zkušenosti je známo, jak dovedou být cesty spravedlnosti klikaté, zvláště Spojené státy chtěly mít jistotu, že americké občany bude soudit jen americká justice. 

Řečeno bez obalu, ve Washingtonu se obávali, že Mezinárodní trestní soud by mohl být politicky ovlivněn. Jenže Evropané, jinak Američanům nejbližší, oprávněně namítali, že po výjimce pro státní příslušníky Spojených států by se nakonec zvláštního zacházení mohl dožadovat kdekdo. 

Už loni, kdy se v Radě bezpečnosti OSN dojednával upachtěný kompromis v podobě jednoleté dočasné výjimky pro občany USA, panovalo v sekretariátě Spojených národů přesvědčení, že o případném prodloužení se po dvanácti měsících povede pře. A nedávná roztržka kvůli irácké krizi napovídala, že by mohla být velice urputná. 

Zprvu to také tak vypadalo. Deník Washington Post minulý týden citoval z důvěrné nóty, kterou prezident George Bush zaslal do evropských metropolí a v nichž upozorňoval, že když americkým občanům nebude poskytnuta další roční výjimka, náramně to zkomplikuje vztahy zrovna ve chvíli, kdy se jen tak tak začaly obracet k lepšímu. Zároveň diplomati z Washingtonu intenzivně jednali zvláště s těmi zeměmi, které se chystají rozšířit řady Severoatlantické aliance, aby podobně jako jiní s USA uzavřely dvoustranné dohody o nevydávání amerických občanů Mezinárodnímu trestnímu tribunálu. 

Současně se šířily dohady, že zvláště Francie a Německo přesvědčují kandidáty do Evropské unie, z nichž leckteří míří i do NATO, aby dvoustranné dohody se Spojenými státy neuzavírali. Zkušenost z irácké krize zapůsobila jako katalyzátor. Na konci minulého týdne Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci, která se od té loňské liší jen datem, od kterého začíná platit výjimka pro americké příslušníky mírových operací Spojených národů. 

Místo prvního července 2002 je v ní uveden první červenec 2003. Konec dobrý, všechno dobré, chtělo by se říct poté, co se západní spojenci úspěšně vyhnuli politickému karambolu. Jenže i tady platí, že vždy je něco za něco. V daném případě, cenu za dosažený kompromis představuje oslabená váha Mezinárodního trestního soudu, do něhož mnozí vkládali naději, že se stane univerzálním prostředkem k potrestání zločinců, kteří ve svých zemích unikali spravedlnosti. 

Zvláště tito podezřelí, jen co budou v Haagu obviněni, jistě spustí pokřik, že obžaloba je politicky zmanipulována. Zhatil snad proto usmiřovací kompromis příliš? Možná, že naději přineslo pondělí, kdy složil přísahu prokurátor Mezinárodního trestního soudu. Stal se jím Luis Moremo-Ocampo, který ve své rodné Argentině proslul jako bojovník proti korupci a před dvaceti lety na sebe upozornil při procesech proti členům vojenské junty, za jejíž vlády v zemi zmizelo víc než třicet tisíc lidí. Takový člověk nevypadá jako někdo, koho by ovlivnily jakékoliv politické intervence. 

Autor:  Adam Černý

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas