Josef Kašpar: Berlusconi versus Fini
Silvio BerlusconiFoto: G8 Website (ANSA)
Je možné, aby se vláda složená ze dvou stran, která má ve sněmovně většinu 100 hlasů a v senátu alespoň 40 dostala do krize? V Itálii v těchto dnech dokázali, že ano. Důvodem nejsou stávky rozčilených kategorií protestujících proti přísným škrtům ministra hospodářství Giulia Tremontiho a bez velkého odporu schváleným v parlamentu. S utažením opasku se Italové smířili, není jisté, zda se stejnou filozofií přijmou hluboký rozkol v Berlusconiho straně „Lid svobod“, který by mohl dovést zemi k předčasně vypsaným volbám, v situaci, která by si naopak vyžadovala energické řízení veřejných záležitostí.
Strana „Lidu svobod“ se zrodila před dvěma lety sloučením Berlusconiho „Forza Italia“ a pravicové „Národní aliance“, vedené dnešním předsedou poslanecké sněmovny Gianfrancem Finim. Obě strany byly v koalici už od roku 1994. Před parlamentními volbami v roce 2008 Berlusconi v podstatě donutil Finiho ke sloučení obou stran. Národní aliance, která se během posledních 18 let oprostila od dědictví postfašistického Italského sociálního hnutí a zapudila celé tragické období let 1922-1945 byla na rozdíl od magnátova seskupení klasickou politickou stranou, s dosti rozvětvenou strukturou, pravidelnými sjezdy a poměrně otevřenou politickou debatou. Tedy zcela opak Forza Italia, kde o všem a o všech rozhoduje charismatická osobnost Silvia Berlusconiho, jemuž jsou ostatně skoro všichni zavázáni. Finiho přiměla k dohodě většina členů politického vedení Národní Aliance, kteří viděli ve spojení s magnátovou stranou naději na drtivé vítězství nad levicí.
To se také při volbách v roce 2008 podařilo. Od roku 1945 žádná italská vláda neměla v parlamentu k dispozici tak silnou většinu jako vláda současná, která je koalicí Lidu Svobodu a Ligy Severu. Dokázala se dosti úspěšně vypořádat s problémy tragického zemětřesení v oblasti Abruzzo v loňském roce a italské hospodářství i finance odolaly úspěšně otřesům velké světové krize. Přesto ale začaly postupně vycházet najevo neshody a trhliny. Fini a někteří poslanci vládní většiny se stále větší nevolí přijímali rozhodující úlohu, kterou má v politice současné vlády Liga severu, která se navíc opírá o podporu nejmocnějšího muže vlády po Berlusconim – ministra hospodářství Tremontiho. Vyčítali Berlusconimu, že toleruje, aby chystaná daňová federalizace státu a se kterou v zásadě souhlasí i opozice, se ve skutečnosti stala sobeckou snahou Severu zbavit se solidarity s klopýtajícím Jihem. Fini a jeho blízcí také nesouhlasí s příliš uzavřenou a někdy až xenofobní politikou Ligy severu vůči imigraci, bez níž se italské hospodářství neobejde.
Fini a jeho spojenci nikdy nepopřeli, že jistá část italských soudců je zpolitizována a snaží se Berlusconiho odstranit z politické scény. Jsou také ochotni odhlasovat zákon, který pozastaví jakékoliv soudní řízení s premiérem, dokud zůstane ve funkci, tak jak tomu je ve Francii v případě prezidenta republiky. Souhlasí s názorem, že italská justice je v katastrofální situaci, ale nesouhlasí s tím, že reformy mají zajistit beztrestnost politických představitelů. Berlusconi dával najevo stále větší netrpělivost a deníky, které jsou majetkem jeho bratra Paola zahájily ostrou osobní palbu na Finiho s obviněním, že se pachtuje potají s nenáviděnou levicí. Rozpory explodovaly při červnovém zasedání Strany svobod, při němž se poprvé po 18letech stalo, že někdo Berlusconimu otevřeně vyjádřil svůj nesouhlas. Koncem července magnát svolal vedení strany a to v podstatě Finiho a jeho nejužší spolupracovníky ze strany vyloučilo.
Tentokrát se ale přepočítal, protože dalších 34 poslanců a 10 senátorů vyjádřilo Finimu podporu a vytvořilo nezávislou skupinu Futuro e libertà. Parlamentní většina je trochu na vážkách. Letní přestávka měla přinést uklidnění, ale naopak polemika uvnitř Berlusconiho strany se přiostřila. A v neděli 5. září Gianfranco Fini prohlásil, že „Lid svobod“ už neexistuje. Se vší pravděpodobností si vytvoří vlastní stranu. Nepřejde do opozice, ale Berlusconi by měl jakékoliv opatření s jeho stranou projednat, tak jako to činí již léta s Ligou Severu. O tom ale ani magnát ani Liga Severu nechtějí nic slyšet. Předák Ligy Umberto Bossi řekl, „že za dané situace je třeba vypsat co nejdříve nové volby“. Berlusconi je opatrnější, protože sondáže veřejného mínění nejsou tak příznivé jak by chtěl. A hlavně: o rozpuštění parlamentu nerozhoduje vláda, nýbrž president Giorgio Napolitano. A tak se Berlusconi a Bossi včera rozhodli ke kroku, který nemá v zemi obdoby: za několik dní půjdou za presidentem a požádají ho, aby dal sesadit Finiho z funkce předsedy sněmovny, tato funkce je neslučitelná s novou úlohou politického leadera.
Se vší pravděpodobností je to jen pokus o dramatizaci situace a vyvinutí tlaku na prezidenta, aby nakonec parlament propustil, protože prezident nemá žádnou pravomoc k takovému kroku. Bossi dokonce pohrozil „pochodem na Řím“, kterému ale nikdo moc nevěří. Nicméně situace je vyhrocena a v okamžiku kdy je třeba přijmout závažná hospodářská opatření by se v Itálii mohla konat předvolebí kampaň při níž půjde víc o osobní urážky než o problémy země. A k velkému optimismu nevede ani konstatování, že opozice, která by v této situaci mohla Berlusconiho konečně porazit, je také nejednotná a rozpolcená.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
