Lída Rakušanová: Policie neví, která bije
Co je v zaměstnání nejhorší? Pro normálního člověka je to nejspíš nejistota. Stav, kdy nikdo neví, co bude zítra. Zda jeho pracovní místo bude ještě existovat. A když bude, tak kolik přinese na konci měsíce domů peněz. Když se začne všechno zdražovat, ještě to jde.
Lidi si řeknou, dobře, tak se uskrovním. Odepřu si pivo, přestanu kouřit, stejně to není zdravé. Dovolenou strávím na balkóně. Ale když začne chybět na hypotéku, na splátky za zařízení bytu, na nájem a na elektriku, je to horší. Tady se moc ušetřit nedá.
Zatímco v soukromých firmách si lidi většinou mohou spočítat, jak na tom budou, protože jejich standard bývá obvykle úzce svázán s prosperitou zaměstnavatele, zaměstnanci ve veřejných službách pořád ještě neví, jak na ně vládní škrty dopadnou. Plošné snížení platů má prý sice vyvážit osobní ohodnocení, ale například policisté mají letité zkušenosti, že přestože u policie panoval chronický „podstav“, kdy celorepublikově chyběly tisíce policistů, museli se přesto handrkovat i o zaplacení přesčasových hodin. Teď byly přesčasy zastaveny úplně. O mimořádných odměnách si mohli už dřív jen nechat zdát, ačkoliv v mzdových fondech měly- přinejmenším teoreticky- vzhledem k neobsazeným tabulkovým místům, peníze přebývat. Dostávali maximálně pár tisícovek hrubého. Ovšem ročně.
Ve službě jim přitom už léta kvůli chronickému nedostatku policistů často nezbývá než porušovat i ty nejzákladnější předpisy. Na eskortu zatčeného by například měli být správně tři policisté. Když si ale dvoučlenná hlídka řekne nadřízenému o posilu, většinou se setká s bezmocným pokrčením ramen.
Už jste to ostatně nejspíš zažili i na vlastní kůži, že jste třeba u vykradeného auta čekali uprostřed noci na pražském sídlišti i čtyři hodiny, než přijela osamělá a unavená policistka, protože policejní auta, která v noci v hlavním městě vyjíždějí na tísňové volání, se dají spočítat na prstech jedné ruky. V obcích mimo Prahu zase parkuje nezřídka před služebnou jenom auto, ovšem když potřebuje občan policistu, nedozvoní se. Musí zatelefonovat, aby se dostavil příslušník z vedlejšího revíru.
S tím, jak dát teď vzhledem ke znepokojivým zprávám najevo svou nespokojenost, mají policisté problém. Když oznámili, že uvažují o tom, že by 21. září nevybírali pokuty, snesla se na jejich hlavy vlna kritiky. Kdyby ale chtěli, mají i jinou možnost, jak protestovat, a to možnost velice účinnou. Stačí, aby dělali službu přesně podle předpisu. Vykradou vám auto a vy to jdete nahlásit na služebnu? Kdyby to policie nejen registrovala, ale doopravdy vyšetřovala, muselo by to totiž vypadat následovně: k autu by přijel příslušník, který by sepsal protokol. Pak by zavolal fotografa. Také by se musely odborně sejmout pachové stopy a otisky prstů. Psovod by měl vyzkoušet, zda se pachatel nepotlouká někde poblíž. Jiní příslušníci by se vyptávali možných svědků v okolí, jestli něco neviděli.
Celkem by se na takovém případu vystřídalo dobře šest policistů. Asi tolik, kolik je na jedné policejní služebně policistů na jeden celý den. Že by mezitím přišlo s dalšími hlášeními tucet jiných občanů? To by tedy měli smůlu: museli by počkat, až policie rozdělaný případ uzavře. Totéž by se odehrávalo například při autonehodách, při loupežích a podobně. Kdyby se všechno u policie dělalo do puntíku podle předpisu, rozložil by se současný systém za pár hodin.
Reakce Radka Johna na hrozící odchody policistů musela diváky televize v neděli dost pobavit: zůstanou prý ti, kteří svou práci dělají „srdcem“. Ještě by jim měl prozradit, jak se mají „srdcem“ dopravit včas na místo činu. Na benzín jim totiž nezbude.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
