Rudolf Kučera: Úskalí ideologického vidění světa

Jde totiž o to, že stojí na předpokladu, že jakmile krize odezní a hospodářství se opět dostane do růstu, zlepší se postupně i mzdové prostředky a mnozí nezaměstnaní se opět vrátí do práce. Hýbat tarifními mzdami a platy je ovšem fatální a téměř nevratné. Podívejme se jak to vypadá v sousedním Německu.

Země se v poslední době dostává opět do hospodářského růstu a mzdová zdrženlivost se odkládá. Nejen ze strany zaměstnanců a jejich odborů, ale i ze strany zaměstnavatelů. Jen naprostý ignorant totiž neví, že k hospodářskému růstu patří i větší konsum a je žádoucí, aby byla opuštěna i dosavadní konsumní zdrženlivost. Snižují-li se lidem mzdy a platy, lze totiž téměř s jistotou očekávat, že omezí nákupy a navíc se dostanou do problémů se splácením svých úvěrů či půjček. Což by žádná vláda a žádní zaměstnavatelé neměli chtít, respektive by to nemělo vyplývat z jejich rozhodování.

V Německu je klíčovým bodem jednání odborů a zaměstnavatelů v po-krizovém období garance pracovních míst. V Čechách se stále ještě nacházíme v krizovém období, ačkoli je česká ekonomika úzce propojena s německou a lze očekávat podobný vývoj v obou zemích. Rozdíl je v tom, že v Německu rozhodující místa uvažují s mnohem větším ohledem na zaměstnance a v Čechách převládá ideologické vidění problémů bez ohledu na široké spektrum dopadů.

Netvrdím, že bychom se měli u nás chovat stejně jako němečtí zaměstnavatelé, protože hospodářská situace je zatím rozdílná, i když vláda ve svém rozpočtu už počítá s větším hospodářským růstem. Na druhou stranu, pokud počítá s růstem, je otázkou, proč by právě nyní měla snižovat stávající finanční prostředky na mzdy a platy. Možná by bylo rozumnější ještě nějakou dobu počkat a mezitím mnohem lépe připravit a dohodnout případné provedení snížení. Ministr Drábek mě připomíná kanonýra, jenž hned na začátku vystřelí největší kalibr a dělo ho odhodí dozadu a způsobí mu šrámy na hlavě.

Navíc u nás každý ví, že pro stabilní a obecně přijatelná řešení stávající situace je třeba nejen šetřit na výdajích státu, ale také se snažit o zvýšení příjmů státu. Zavedení jisté daňové progrese bude patrně nezbytné a nebude možné se jí vyhnout. Ministr financí tvrdí, že taková progrese existuje a uvádí pak například chystané zvýšení DPH. Jenže taková progrese není pro občany příznivá, protože jim ještě zhorší jejich situaci, kdy se jim na jedné straně budou krátit mzdy a na druhé straně budou muset víc platit za své každodenní potřeby.

Vysloveně úsměvný je argument ministra financí, že příjmy ze zvýšeného DPH půjdou na financování důchodové reformy. Jakoby zvýšením DPH nebyli postiženi mnohem víc důchodci než kdokoli jiný. Měl tím pan ministr na mysli, že by stávající důchodci měli financovat budoucí reformu důchodů? Navíc je zjevné, že když se mluví o zavedení daňové progrese, většinou se má na mysli vyšší zdanění těch, kdo více vydělávají. Nechme však našeho ministra stranou, problém je v tom, že to všechno a mnohé jiné je plodem ideologického uvažování, které nebere ohled na stav společnosti a hodnoty, které zakládají její soudržnost. A bude to mít vliv pouze na postupující polarizaci společnosti. Jestliže už stávkují i policisté a vojáci, bez ohledu na to, kolik jich bylo, nemohou mít občané dobrý pocit, že je stát chrání.

Každý hospodářský růst znamená, že stát nemusí tolik zvyšovat své zadlužení. Němečtí hospodářští odborníci předvídají, že se hrubý domácí produkt vrátí na konci příštího roku na před-krizovou úroveň. Což bude nepochybně znamenat, že se zvýší i soukromý konzum, podporující další růst. Na tom je založeno samo tržní hospodářství. Předpokládá to ovšem nejen růst mezd a platů, počítá se o dvě procenta, ale i nárůst počtu pracovních míst.

Nejsem ekonom, ale předpokládám, že pravidla tržní ekonomiky v Německu platí i pro Českou republiku. Pak nechápu, proč je u nás tak naléhavě nutné v době očekávaného růstu snižovat mzdy a platy a zbavovat se takového počtu pracovních míst. Je zřejmé, že o řadu pracovních míst se přijde kvůli soutěži na trhu, ale pak jsou ještě pracovní místa, která stát odepisuje sám kvůli ideologickému pojetí šetření. Například v sociálních službách a jinde.

Kancléřka Merkelová před časem řekla, že bude potřeba při zachování hrubé mzdy zvýšit čistou mzdu a současně předpokládá, spolu s předními hospodářskými odborníky, že Německo bude v roce 2011 pod unijní hranicí deficitu. Česká republika se také chce dostat pod tuto hranici, ale poněkud překvapivě volí cestu, která je velmi odlišná od německé. Největší problém mám s pochopením toho, že jdeme cestou, kdy reformy mají údajně přijít až po drastických škrtech a razantním šetření, zatímco v Německu reformy, například pracovního trhu za vlády kancléře Schrödera, šetření předcházely.

Obávám se proto, že u nás, lidově řečeno, přijdeme s křížkem po funuse. V Německu se vedle včasných reforem pracovního trhu udržoval po celou dobu krize vysoký počet zaměstnanců v oblasti služeb, což bude nadále pokračovat. Z Německa uvedu ještě jeden příklad. Spolková ministryně práce a sociálních věcí Ursula von der Leyen, kolegyně našeho razantního ministra Drábka, uvedla, že v návrhu rozpočtu jejího ministerstva na rok 2011 půjde o úsporu 14,6 miliard euro z původně plánovaných 131,8 miliard. Jenže 10 miliard z této úspory bude dosaženo díky předpokládanému vývoji na trhu práce a jen 4,3 miliardy budou trvalé strukturální reformy.

Z toho je vidět, že podíl úspor díky trhu je víc než dvojnásobný než podíl úspor díky ministerským opatřením. Je to tak správné, protože u jakéhokoli sebelepšího ministerského opatření hrozí, že povede ke zvýšeným nákladům na jiném místě. Jinými slovy zásah, mířený jedním směrem, se může odrazit a bolestně trefit na jiném místě. Vždy je lepší se spoléhat na trh a reformami jenom uvolňovat jeho správné fungování. Trh totiž není, jak se v době krize ukázalo, v žádném případě samospasitelný, je potřeba ho ve správnou dobu na správném místě regulovat, ale na druhou stranu jsou možnosti státu limitované. Německo prošlo krizí tak dobře právě proto, že německá vláda nepropadla ideologickému vidění světa, ale rychle a pragmaticky zasahovala jen tam, kde to bylo nezbytně nutné. V druhém čtvrtletí tohoto roku pak rostl hrubý domácí produkt o 2,2% , nejvíc od sjednocení Německa.

Velkou měrou k tomu přispěla obnovená chuť Němců konzumovat, což vždy a všude souvisí s perspektivou růstu mezd a rostoucí zaměstnaností. Bylo by proto žádoucí, kdyby se i česká vláda vrátila z výšin svého heroického boje za úspory, za které nás budou všichni v Evropě chválit, na zem a přestala se zabývat takovými zcela neproduktivními opatřeními, jako je krácení mzdových tarifů v malých českých poměrech. V Německu je průměrná mzda dělníka v průmyslu 3 000 euro, ale kdyby nějakého ministra napadalo začít úsporami od jeho tarifní mzdy, dlouho by ve zdraví nepřežil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.