Jiří Berounský: Třetí odboj
Na stránkách Lidových a asi i jiných novin se rozproudila mohutná diskuse o návrhu zákona o tak zvaném třetím odboji. Nerad se do té diskuse zapojuji, ale domnívám se, že každý, kdo o tom něco ví, by tak učinit měl a měl by se snažit podívat se pravdě do očí, i když to je právě možná to, oč veřejnost i představitelé státu nejméně stojí.
Je mrzuté, že nemůžeme poskytnout žádného protikomunistického hrdinu, který nějakým viditelným způsobem proti režimu bojoval a vítězil. To je možná důvod, proč část národa, hlavně ti, kteří nevědí vůbec nic o praktikách totalitního režimu, oslavují pistolnická dobrodružství mladické skupiny bratří Mašínů. Jejich nedávno zemřelý spolubojovník Milan Paumer se stal svou smrtí asi další inspirací těchto znovuoživlých aktivit.
Antikomunisté jsme všichni; antikomunismus je však i v módě a kdo je antikomunista, tak to myslí určitě s republikou dobře. Ale jako politický program antikomunismus nestačí. Navíc máme být zastánci paměti a ne zapomnění, jak řekl premiér.
Nu, nevím, jak nám ta paměť pomůže. Člověk se totiž musí úzkostlivě držet pravdy, i kdyby mu to zrovna nepřinášelo moc úspěchu. Stanislav Balík, vedoucí katedry politologie na Masarykové univerzitě v Brně, píše v uvedené diskusi ve zmíněném listě, cituji: je možná lepší vštípit příštím Čechům a Moravanům ne zcela pravdivou ságu o hrdinném odporu národa vůči komunismu než žít mnohá další desetiletí se syndromem ne nepodobným mnichovskému, konec citátu.
A to je právě ono: ne, není to lepší vštípit ne zcela pravdivou ságu o hrdinném odporu, ne, tisíckrát ne.
Politolog navíc zcela jistě ví, jak velká část národa po válce věřila komunistům a komunisty volila. Tím vším byl boj proti režimu komplikovanější, protože mnohdy se jednalo opravdu o bratrovražedné vztahy. Povědomí o totalitní a diktátorské povaze režimu se u mnohých dostavilo až po brutálním teroru na začátku padesátých let.
Řekl bych, že mnoho lidí, kteří si uvědomili totalitní charakter komunistického režimu, proti němu nejrůznějším způsobem vystoupilo, ale spíš každý na vlastní pěst; odboj nebyl nijak centrálně řízen a historicky jej nelze vůbec srovnat s odbojem za první nebo druhé světové války. Tím vůbec nechci snižovat zásluhy těch, kdo se režimu postavili na odpor. Jak ale píše správně v Lidových novinách Petr Zídek, v zahraničí nebyla západními státy uznána žádná politická reprezentace, která by domácí odboj jakýmkoli způsobem řídila, Rada svobodného Československa ani tyto ambice neměla, nevzniklo žádné
zahraniční československé vojsko, neustavilo se žádné domácí centrum odboje.
A tak se dostáváme pomalu ke kardinální otázce střetu režimní policejní totality s jednotlivými občany: byli občané mučeni a popravování proto, aby se přiznali k vykonstruovaným, režimní moci potřebným závěrům, nebo byli souzeni pro skutečný protirežimní odboj?
Byla Milada Horáková popravena z vykonstruovaných důvodů, nebo skutečně vedla jakýsi odboj proti režimu? Stejnou otázku si můžeme položit u generála Heliodora Píky, stejnou otázku si můžeme položit u zástupců popravovaných jednotlivých skupin obyvatelstva, u tak zvaných kulaků, důstojníků, nebo intelektuálů. A zcela absurdně už musí znít ta otázka u popravených komunistů. Ti se také účastnili jakéhosi třetího odboje? A ty tisíce odsouzených k mnoha letům žaláře, kteří byli odsouzeni pro výstrahu?
To byly všechno oběti totalitní zvůle a je třeba odškodnit je, nebo jejich blízké, jak jen to je možné, je-li to vůbec možné. Ale je třeba nevydávat oběti za odbojové hrdiny a účastníky odboje.
A co místo energie, věnované na ověření kriterií pro uznání pochybného statusu odbojového pracovníka, jako je délka vazby, délka období vykonávaného odboje a podobně, věnovat tuto energii na právní revizi všech těch nemravných výsluh estébáků a v případě úspěšné revize vrátit získané peníze do státního rozpočtu?
Tím pochybným statusem jsem měl na mysli třeba následující hypotetický příklad: co když bolševici nechytli nikdy agenta-chodce a ten posloužil třeba některé západní rozvědce? Ale ten, protože nebyl vězněn, nebude uznán za onoho odbojového pracovníka?
Vládní koalice má – jak se říká - pohodlnou většinu oněch sto osmnácti hlasů v Poslanecké sněmovně. Rozhodne-li se tedy senátní návrh zákona o třetím odboji schválit, bezpochyby tak učiní. Chtěl jsem jen upozornit na některé pochybnosti se zákonem spojené, které nakonec mohou přijatý zákon patřičně zlehčit.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
