Jiří Ješ: Jsem opravdu správným veteránem?

Jeden měl na vysokou školu poněkud nedůstojné jméno, neboť se nazýval „kupecké počty“, a teprve druhý se tvářil jako pojem vskutku vědecký – tedy „základy vyšší matematiky“.

A byl v tom pěkný rozdíl. Zatímco ten první předmět byl založen na čtyřech či spíše jen dvou základních početních úkonech, ten druhý odhaloval tajemství diferenciálních rovnic, logaritmů a tak dále. Pokud jde o tu první disciplínu kupeckých počtů, každý je potřebujeme denně ke svému pracovnímu i soukromému životu, o tu druhou zavadí zpravidla jen techničtí experti a to převážně ve své práci. Pro praktické použití každého z nás mnohem více než vyšší matematika se osvědčuje znalost aspoň jednoho cizího jazyka, bez čehož se v nastalé globalizaci pracovně i soukromě těžko obejdeme.

Ale vezměme na vědomí fakt, že současný český premiér Petr Nečas je náhodou univerzitně vyškoleným odborníkem přes vyšší matematiku a že by se u něho dalo přepokládat ono hlásané perfektní myšlení. A najednou stačí pár minut zvýšených emocí, které vždy jsou pro přesné myšlení největším nepřítelem - a Petr Nečas hned po návratu z pohřbu Milana Paumera na přerušenou schůzi vlády okamžitě souhlasí s dávno spornou věcí a prohlásí, že jeho vláda přijme princip takzvaného třetího odboje a zasadí se o jeho uzákonění.

A máme tu druhé trvale provětrávané téma. Pracovníci různých historických badatelských ústavů si plně neuvědomují, že mají k dispozici pouze archívy státní bezpečnosti, nebo různá subjektivní osobní svědectví, v nichž jejich autoři popisují jen zřídka, co by se v jejich činnosti dalo nazvat skutečným odbojem a kdo ten třetí odboj vlastně řídil.

Mnohokrát jsem byl tázán, za co jsem já strávil pět let v komunistických kriminálech a další dva roky v ještě hroznější situaci politicko-policejního štvance. Většinou jsem místo podrobných odpovědí jen mávl rukou jako nad banalitou, o níž není třeba mluvit.

Tak ostatně reaguje většina podobně postižených desetitisíců politických vězňů. Vždyť i velmi svědomitá historička Zora Dvořáková dokazuje, že sama Milada Horáková žádný odboj nedělala, a proto se i o jejím procesu mluví jako o vykonstruovaném. Já sám jsem odmítl přijmout nějakou udělenou medaili, kterou jsem výslovně prý směl nosit na veřejnosti jako nějaký ruský geroj. Na druhé straně jsem neodmítl určité peněžní náhrady, protože by aspoň trochu mohly kompenzovat (nikoliv však nahradit) nejen finanční, ale hluboce lidské újmy, které jsem od komunistů v nejlepších letech svého života utrpěl.

A proč tedy to všechno v mém případě nastalo. Inu byl jsem hned po válce jako devatenáctiletý mladík možná politicky trochu lépe orientován. Ale opravdu jen trochu, to když jsem polovinou své bytosti viděl nebezpečí komunistické totality, ale druhou polovinou jsem bezhlavě jako většina národa věřil, že Beneš nás od všeho zlého svou chytrou politikou uchrání. Ovšem ani ve snu mne nenapadlo stát se buď věřícím či prospěchářským komunistou. Proto jsem takové fanatiky – ať už se jmenovali Pelikán, Sviták či Galuška od roku 1945 osobně tvrdě kritizoval.

Už 23. února – dva dny před skutečným převratem mi bylo jasné, že svůj boj s komunismem prohrajeme. Toho dne ráno přišli estébáci pro studentského protikomunistického vůdce a mého přítele Emila Ransdorfa. Neotevřel jim a když se pak několik dní schovával, byl jsem často u něho. Tím jsem byl také přítomen tomu, když ho jiní jeho přátelé připravovali k útěku za hranice. Tehdy se také objevil muž, který ho měl převést. Byl to číšník jídelního vozu rychlíku Praha-Paříž, jistý František Klečka. Ten pak také tuto akci úspěšně provedl a tím si získal naši důvěru, takže jsme dalších pár týdnů přes něho vedli s Ransdorfem normální lidskou korespondenci, sice v duchu našeho smýšlení, ale rozhodně ne nějak odbojářskou.

Koho by napadlo, že Klečka byl agentem StB – později dokonce velmi oslavovaným, který naše dopisy kopíroval, takže už v červnu mne přišli zatknout. Podařilo se mi uniknout k příbuzným do Milevska. Odtud jsem vzkázal Klečkovi, aby mi pomohl. Místo toho přijeli pro mne estébáci. Pak při vyšetřování se ukázalo, že na té korespondenci ani oni nenacházejí nic závažného, přesto mně nechali rok sedět na Pankráci a pak mě k tomu roku odsoudili, prý za to, že jsem Ransdorfův chystaný odchod neudal. Snad uznáte, že takovou samozřejmost nebudu vydávat za nějaký odboj.

Po delším čase po mém propuštění se však odvolal prokurátor Ziegler a ten už ty dopisy připomněl. I on sice uznal že na nich moc není, ale prý když jsem je psal já, tak přece už z toho vyplývá, že musely být protirežimní a znamenaly úklady o republiku. Bylo mi tedy přidáno 18 měsíců.

U soudu jsem nebyl a tak mne začali honit. Po dvou letech jsem z toho málem zešílel a riskoval jsem tehdy už hodně nebezpečný pokus o přechod hranic. Chytli mě, můj útěk kvalifikovali jako velezradu, kterou bych byl býval spáchal, kdybych se za hranice dostal. Tedy typická právní notorieta. Spodní hranice trestu za velezradu byla deset let. Dostal jsem „jen“ pět, ale panu prokurátorovi se to snížení sazby zdálo přílišné, tak mi to při odvolačce bez dalších cavyků zvýšili na sedm. Po čtyřech letech dalšího vězení mě zase pár let podmíněným propuštěním prominuli.

A to je všechno, co sice naprosto obrátilo celý můj život, ale odbojáře to ze mne neudělalo. A nebudu se tudíž hlásit ani k nějakému veteránství podle eventuelně přijatého zákona o třetím odboji. Na tom trvám a jsem rád, že podobně se nedávno vyjádřil i jiný autentický vězeň Petr Uhl.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.