31. března  2011  rubrika: Názory a argumenty

Jaroslav Bican: Totalitní Věci veřejné aneb strana přímé demokracie

Kateřina Klasnová - Foto: Marián Vojtek

Kateřina KlasnováFoto: Marián Vojtek

Věci veřejné oznámily, jak bude vypadat harmonogram výběru jejich nového předsedy. Zvolí ho, jak se sluší a patří na uskupení, které se samo nazývá stranou přímé demokracie, registrovaní příznivci tohoto subjektu. Snaha je to úctyhodná, ale bohužel Věci veřejné působí všelijak, ale rozhodně ne jako strana přímé demokracie.

Jedna věc je, že včele tohoto uskupení je člověk, kterého nikdo za jeho předsedu nepovažuje, a naopak jako šéf vystupuje někdo, kdo ve skutečnosti není ani místopředsedou (zato je ministrem dopravy). Nad tím by se ještě dalo přimhouřit oko – někdy je zkrátka lídr natolik neschopný, že za něho důležitá jednání musí do zvolení nového předsedy vést někdo jiný. Ale mluvit o přímé demokracii ve chvíli, kdy i místopředsedkyně tvrdí, že ve straně funguje totalita, to je stejné jako o sobě říkat, že jsem abstinent ve chvíli, kdy se už sotva držím na nohou. A přesně takový pohled do nitra Věcí veřejných nám svým dopisem z 30. října loňského roku poskytla místopředsedkyně strany Kateřina Klasnová. 

Dopis, který Klasnová poslala předsedovi strany Radku Johnovi, výkonnému předsedovi strany Jaroslavu Škárkovi a Vítu Bártovi, byl zveřejněn stejný den, kdy Kluby VV a členové Grémia VV mohli začít nominovat své kandidáty na předsedu strany. Klasnová v něm oznámila, že se vzdá svých postů ve straně a dokonce z ní i odejde. Nakonec si to sice rozmyslela, ale sotva to bylo proto, že by zmizely důvody, kvůli kterým chtěla stranu opustit. 

V dopise si Klasnová stěžuje na chování svého manžela Víta Bárty. Cituji: „Na moje opakované prosby, aby se sešla interní porada, naprosto nereaguje, zcela samovolně určuje další směrování strany, aniž by se ptal na názory kohokoli z ‚interního‘ týmu. Dříve jsme si alespoň trochu hráli na nějakou demokracii a měla jsem aspoň trochu pocit, že jsem skutečně místopředsedkyně strany, spoluvytvářím program a směrování VV a můžu něco ovlivnit.“ 

Dále Klasnová píše, cituji: „Upřímně mě mrzí, že ve VV funguje takováto totalita a myslím, že není dobře, že Vít Bárta absolutně ignoruje názory a nápady ostatních lidí ve VV, alespoň těch z nejužšího týmu.“ 

Slova z dopisu Kateřiny Klasnové znějí upřímně a přesvědčivě. Zdá se, že byla natolik znechucena autoritativním vedením strany, že ji chtěla opustit. Proč to nakonec neudělala, se můžeme zatím jen dohadovat. To však nic nemění na tom, že tento dopis dává za pravdu všem těm, kteří si už dávno myslí, že straně nešéfuje John, ale Bárta. A kdyby jen to. Navíc se zdá, že na chod Věcí veřejných nemají vliv ani místopředsedové, protože ani ty nechce Vít Bárta k řízení strany pustit. Všechny ty kluby, grémium, rada, předseda a místopředsedové jsou ve skutečnosti jen papírovými figurkami, kterými hýbe ministr dopravy, jehož jedinou stranickou funkcí je zatím pouhé členství v radě. 

Nejhorší na celé věci je, že se to děje v subjektu, který byl pro mnoho lidí ztělesněním byť falešné, ale velké naděje na změnu poměrů v české politice. Ve skutečnosti ale Věci veřejné jen posilují všeobecné znechucení politikou a navíc utvrzují v pocitu, že strany jsou něčím, čemu by se měl slušný člověk vyhnout. Přitom pokud se někde skrývá nějaká opravdová naděje, spočívá právě v tom, že občané překonají svůj odpor k politickým stranám a stanou se jejich členy. I velké politické subjekty u nás totiž mají relativně málo početnou členskou základnu. Stačilo by, aby do každé z nich vstoupilo pár tisíc lidí a způsobí to v nich hotovou revoluci. Pokud se strany mají proměnit, je nutné, aby do nich přišel trochu jiný typ lidí než mladí kluci, kteří svoji politickou kariéru začnou budovat kolem dvaceti a o pár let později jsou už poslancem či členem rady hlavního města Prahy. A nebo lidé, kterým jde jen o zajištění své existence či posílení svého ega. Ale někdo jiný, kdo sleduje, jak české politické strany fungují, jen těžko pocítí chuť stát se členem některé z nich. 

Doposud jsem se věnoval jen Věcem veřejným, ale podívejme se, jak jsou na tom jiné politické strany. První otázka by mohla znít, co má společného na jedné straně Pavel Drobil, Alexandr Vondra či Milan Urban (nechvalně známý svojí dovolenou v Toskánsku s lobbistou ČEZu Vladimírem Johanesem) a na druhé Pavol Lukša, Milan Bičík a Ludmila Müllerová? Vskutku těžká otázka. U prvních třech nás asi napadne, že by tam nějaká podobnost být mohla. Ale u druhé trojice? Říkají nám ta jména vůbec něco? A přesto pan Drobil i pan Lukša mají něco společného. Jsou místopředsedy politických stran, které zasedají v Poslanecké sněmovně.   

Je absurdní, že na takovýchto postech jsou buď lidé, které prakticky nikdo nezná, anebo funkcionáři, kteří by udělali lépe, kdyby z vedení strany odstoupili. Pokud na tom chceme něco změnit, nezbude nám asi dříve nebo později nic jiného, než do nějaké politické strany vstoupit. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Autor:  Jaroslav Bican

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas