7. května  2011  rubrika: Názory a argumenty

Petr Žantovský: Svobodná Evropa – 60 (Komunistická propaganda a skutečnost)

RFE/RL hlavní vchod v Mnichově - Foto: Olga Kopecká (Valeská)

RFE/RL hlavní vchod v MnichověFoto: Olga Kopecká (Valeská)

Přesně před 60 lety začala vysílat rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa (RFE). Toto výročí mnohá naše média po zásluze připomněla, Česká televize mu dokonce věnovala večerní publicistický speciál. Jenomže ani sebepodrobnější historická studie nedokáže vystihnout, co „Svobodka“ znamenala pro své posluchače doma a tvůrce tam za železnou oponou. A také se ve víru slavnostních vět může snadno ztratit to, že i RFE byl živý organismus, nikoli prostý různých změn, turbulencí, nervozit a animozit. (Reakce Radka Kubička pod článkem.)

Předně: Svobodka vznikala jako propagandistické rádio víceméně zřizované americkou zpravodajskou službou. Teprve po několika letech bylo rádio formálně podřízeno financování Kongresem a získalo jakýsi méně explicitní propagandistický status. Uvědomme si, že šlo o rádio v plném významu toho slova válečné. Po 2. světové válce „horké“ zuřila válka mezi mocnostmi „studená“. Rolí RFE bylo přinášet informace lidem za frontovou linií, a je tedy logické, že ty informace byly účelově vybrány a poskládány tak, aby utužovaly bojovou morálku a odhodlanost. Však také celá první generace redaktorů RFE se rekrutovala z uprchlíků po únoru 1948, z lidí, kteří měli ke Gottwaldovu režimu vysloveně nepřátelský poměr, lidí, kteří za únorový převrat zaplatili svou existencí, lidskou důstojností a často i ztrátami ve svých rodinách – nezapomeňme, že mluvíme o době přitvrzujícího vnitřního boje provázeného politickými procesy a šibenicemi. 

Proto také tato první generace redaktorů jen velmi těžko snášela druhou generaci přišedší po srpnu 1968. Jednalo se totiž převážně o bývalé komunisty, tedy přívržence ideologie, která byla příčinou odchodu těch prvních. Jen shodou historických okolností tito obrodní komunisté prohráli svůj boj o hegemonii v komunistické straně a byli vytěsněni ze svých funkcí, z veřejného života, a mnozí tedy též do emigrace. Tyto dvě generace pracovníků československé redakce Rádia Svobodná Evropa k sobě nikdy nenašli opravdovou cestu a tvořili dva nespojité ostrůvky uvnitř té zlaté klece v mnichovské Anglické zahradě. 

Druhá věc, která se při oslavách šedesátin Svobodky nepřipomíná, je vliv amerického vlastníka. Formálně to tedy již od 60. let byl americký stát, ale v reálu se nic v RFE nemohlo odehrát bez dohledu zpravodajských služeb, bez jejich dirigence a ostražité kontroly. Jak taková kontrola vypadala? Redaktor dostal ráno při nástupu na stůl balík svodek nejdůležitějších informací z oboru, jemuž se věnoval, řekněme sovětské zahraniční politiky. Bývala to složka náležitě obsáhlá, protože rádio disponovalo v suterénu své budovy asi nejlepším politickým a mediálním archivem své doby – není divu, že z něj čerpal i samotný Kongres. Tady se ukládaly všechny výtisky novin zpoza železné opony, tady se archivovaly všechny oficiální projevy a vyjádření dobových potentátů. Tomu všemu vévodil tým mimořádně zručných archivářů, kteří den co den připravovali ony svodky pro jednotlivé redaktory. Nu a v těch svodkách bylo barevně vyznačeno to, co provozovatel – americký Velký bratr – považoval za potřebné vypíchnout a sdělit. Zkušený redaktor pak pouze vyňal ony vyznačené partie a z nich poskládal svůj komentář ke dni. Nutno říci, že to byly komentáře profesionálně výborné, ale obsahově a zájmově se kryly se zaměřením a smyslem celé stanice, a to byla propaganda směrem na východ. 

Dobře to bylo vidět v 70. letech, v období tzv. détente, tedy snahy nacházet spíše mírové způsoby soužití s moskevským vedením. Rusové se zdáli být u moci navěky a Američané tomu přizpůsobili svoji strategii – z původní nesmiřitelně bojovné – náhle v umírněnou až chápavou. Není divu, že mnozí kritikové tohoto období přirovnávali détente s předválečným appeasementem – usmiřováním Hitlerova nacismu. Kam ovšem zavedl svět appeasement, všichni víme. Naštěstí détente vzala zasvé nejpozději s nástupem Ronalda Reagana a jeho politiky boje s Říší zla. Když si svobodkovští veteráni, jimž mysl nezastřel růžový opar selektivní paměti, realisticky vzpomenou na časy détente, nutně musí připustit, že šlo o docela perné, cenzurou naplněné období, v němž bylo zhola nemožné projevit vlastní názor, pokud byl byť jen o špetičku zásadovější, než bylo stanovisko oficiální. Konec konců systém tzv. „okayistů“, tedy schvalovačů veškerého slova před jeho odvysíláním, byl zachován až do počátku 90.let. Takovým okayistou byl buď přímo Američan, nebo Čech požívající nesporné důvěry amerického velení. Pokud si vzpomínám, snad posledním okayistou československého boardu byl Frank neboli František Švanda. 

60. výročí Rádia Svobodná Evropa je významným okamžikem, který bychom si měli připomínat, neboť šlo o rádio, které stálo při nás a našich národních a demokratických zájmech. Nezapomeňme ale při tom na fakt, že v první řadě existovalo kvůli zájmům Spojených států, velmoci, která usilovala o změnu geopolitických poměrů v zemích, kam své vysílání namířila. Naše svoboda a demokracie byly jen drobnými kameny při této velké cestě. 


Odhlášení moderátora:
 

To byl názor Petra Žantovského na Rádio Svobodná Evropa. Každý má na našich vlnách právo na svůj názor a každý si může z předkládaných faktů, názorů a argumentů, tak se ostatně jmenuje náš pořad, učinit obrázek sám, proto jsme také příspěvek zařadili, protože se snažíme být co nejotevřenější. V příspěvku jsou ale bohužel i zcela zjevné věcné chyby, proto je přece jen třeba učinit několik faktických oprav, nakolik kolega Žantovský, obávám se, čerpal na některých místech přímo ze zdrojů komunistické propagandy proti rádiu Svobodná Evropa a na některých místech dokonce přímo ze sdrojů Státní bezpečnosti a hlášení kapitána StB Minaříka, jehož pobyt na začátku sedmdesátých let ve Svobodné Evropě v Mnichově měl propagandistický cíl tuto instituci zdiskreditovat. 

Předně, vliv zpravodajských služeb, tedy především bájné CIA, Ústřední zpravodajské služby Spojených států, neměl přímo na vysílání Svobodné Evropy nikdy žádný přímý vliv, i když zpočátku vysílání byla stanice z jejích zdrojů částečně financována. Jak ale vysvětlil Karel Hvížďala v předchozím příspěvku, od roku 1971 byla výhradně financována Kongresem Spojených států. Nutno ovšem podotknout, že CIA nikdy nebyla žádnou tajnou policií, ale zpravodajskou službou demokratického státu, jejímž úkolem bylo a je ochrana bezpečnosti Spojených států, tedy i jistý druh zápasu s nedemokratickými režimy. Proto v počátku vysílání Svobodné Evropy přispívala na její provoz. Z jejích informačních zdrojů pak spíše čerpala, než že by sama vytvářela nějaké instrukce nebo směrnice. To, že by Svobodná Evropa byla denně pod kontrolou CIA, to je absurdní informace z říše fantazie komunistiké propagandy a bohužel i kolegy Žantovského. Redakce Rádií Svobodná Evropa a Svoboda byly normálními civilními redakcemi, kde prostě pracovali novináři. 

Z financování Kongresem vyplývá, že zejména v otázkách zahraniční politiky Spojených států bylo třeba skutečně dodržovat určitou linii, což ovšem nebyla žádná linie „Velkého Bratra“, ale zpravidla linie dodržování demokracie a lidských práv. Z cílových zemí nebyly připouštěny extrémní, fundamentalistické nebo nacionalistické názory, jejichž bylo bohužel, zejména v zemích bývalého Sovětského svazu, plno a jejich představitelé byli také odpůrci komunistického režimu. V československém oddělení Svobodné Evropy to například znamenalo, že se nedával hlas separatistickým tendencím některých kruhů slovenské emigrace, protože linií Spojených států bylo tehdy zachování jednotného Československa a někteří exiloví představitelé slovenských nacionalistů byli navíc někdy skutečně exponenty válečné Slovenské republiky, která byla považována za satelitní stát nacistického Německa. Na to mohou být dnes, po rozpadu Československa, různé názory, není to ale žádný dozor „Velkého Bratra“. Jej to spíše upřímná snaha po zachování demokatických zásad, na kterých Svobodná Evropa vznikla. V moderním pojetí by to bylo nazýváno Kodexem, nikoliv instrukcemi. Dále není pravda, že redaktoři byli touto linií zcela sešněrováni, existoval zde velký prostor profesionální žurnalistiky a svobody slova, a i v rámci oficiální linie byl velký prostor pro názorové střety. Ani ve zmiňovaném období tzv. detante nešlo o žádnou nesvobodu, ani zdaleka srovnatelnou s komunistickou totalitou. Ostatně, sám zakladatel stanice a její první ředitel Ferdinand Peroutka byl vždy novinářem velmi nezávislým, který se nenechal nikdy zlákat do služeb žádné oficiální linie, a to ani za První republiky, kdy k bontónu patřila podpora masarykovské republiky a z jejích zdrojů byl také podporován. Přesto si zachoval kritičnost a to platilo i pro jeho působení ve Svobodné Evropě. Označit takové lidi za opisovatele předem zformulovaných podkladů je skutečně mimo jakoukoli realitu, snad kromě pseudoreality komunistického režimu. 

Materiály, které redaktoři dostávali na stůl a o kterých se Žantovský zmiňuje jako o instrukcích, jak psát, byly skutečně profesionálně zpracovány, ale nikoli zpravodajskými službami, jak se domnívá kolega Žantovský, ale skutečně profesionálním týmem rešeršistů, a nešlo v žádném případě o směrnice, co si o daných věcech myslet, ale pouze o fakta, z nichž některá byla samozřejmě vypíchnuta, ale ne proto, že by to bylo závazné. Vypíchnuty byly pro zjednodušení práce redaktorů, v normálních poměrech se tomu říká skutečně rešerše a v mnohých současných českých redakcích něco takového právě moc chybí. Možná něco takového chybělo i panu Žantovskému, než začal psát o tématu, o kterém toho mnoho neví nebo se s ním seznámil jen prostřednictvím komunistických zdrojů. Jedním z takových rešeršistů byl i dosud náš dnešní spolupracovník Jiří Pehe, kterého skutečně nelze považovat za agenta CIA. Důkazem plurality ostatně může být právě soužití různých názorových novinářů, včetně bývalých komunistů, pod jednou střechou Svobodné Evropy. Žádná generální linie tu nebyla a svobodné šíření informací bylo hlavní motto Svobodné Evropy, vycházející z helsinských dohod, pod které se podepsali i zástupci tzv. sovětského bloku. Stejně tak není pravda, že poúnoroví a posrpnoví emigranti tvořili ve Svobodné Evropě úplně odlišné světy. Samozřejmě mezi nimi docházelo k názorovým výměnám a obě strany na sebe hleděly s jistým odstupem. Firemní kultura Svobodné Evropy i německého prostředí ovšem vylučovala nějaké hlubší rozkoly. Obě strany se k sobě chovaly velmi gentlemansky, vzájemně se respektovaly a i na neoficiální bázi spolu diskutovaly. 

A co se týče tzv. oukejistů, tedy schvalovatelů, pak nešlo o žádné cenzory, ale o to, čemu se v jiných redakcích říká odpovědní redaktoři nebo editoři, jejich úkolem nebylo cenzurovat, ale schvalovat materiály do vysílání a opravovat případné věcné chyby. Nikdy nebyly opravovány názory, pokud byly věcně argumentovány a nebyly extrémistické. Oukejisty byli vždy redaktoři dané jazykové redakce, nikdy Američané, pokud Petr Žantovský uvádí, že to Američané byli, pak jen v případě, že takový národní redaktor získal americké občanství, což se stávalo. Američané nemohli býti oukejisty jednoduše proto, že nebylo možné každý příspěvek překládat do angličtiny. Tzv. oukejistů bylo více, nikoliv jeden, několik jsem jich v československém a českém vysílání jako redaktor Rádia Svobodná Evropa poznal a byli to zpravidla profesionální novináři, jejichž úsudku jsem si vážil a vždy jsem jejich názor sám akceptoval, jako třeba Milan Schulz, Lída Rakušanová nebo Miroslav Podivínský. Zmiňovaný Frank František Švanda takovým oukejistou nebyl, nevím, kde na to kolega Žantovský přišel, protože šlo ve skutečnosti o šéfa produkce, zajímavého člověka z divadelnické rodiny Švandů, jimž patřilo například Švandovo divadlo. Asi by se pan Švanda divil, že byl označen za amerického cenzora. Mimochodem, dodnes i v Českém rozhlase 6 nazýváme schvalování příspěvků do vysílání odpovědným redaktorem oukejem, tedy O.K. pro vysílání. Děje se tak podobně v každé redakci. Také příspěvky Petra Žantovského procházejí oukejem. Tento jeho příspěvek by zřejmě takovým oukejem za normálních okolností těžko prošel, ne kvůli názorům, ale kvůli zcela zjevným věcným chybám. Přesto jsme ho zařadili, aby bylo možné některé tyto omyly, zakořené ovšem díky dlouholoté lživé komunistické propagandě, věcně vyvrátit. 

Myslím tedy závěrem, že pan kolega Žantovský by měl při svých komentářích více čerpat ze vzpomínek skutečných pamětníků mnichovské redakce Rádia Svobodná Evropa, nikoli ze zpráv kapitána Minaříka a dalších komunistických propagandistů.
 

Radko Kubičko, redaktor Rádia Svobodná Evropa v Mnichově 1990–1994.
 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas