24. října  2003  rubrika: Názory a argumenty

K výročí maďarských událostí roku 1956

Budapešť - Foto: Ladislav Kylar

BudapešťFoto: Ladislav Kylar

V posledním čísle týdeníku Respekt se historik Jan Adamec zabývá chováním komunistického Československa v době takzvaných maďarských událostí, které se odehrávaly v říjnu a listopadu 1956. Bylo to chování ostudné a mělo by dodnes sloužit jako memento, jak se ke svým sousedům chovat nemáme.

Obecná historiografie ovšem stále ještě nevěnuje dost pozornosti událostem podzimu 1956 a není tak zatím dostatečně vědecky doloženo to, co zde mohu prezentovat jen jako svoje hluboké přesvědčení. Že totiž právě tehdy byla takřka na dosah možnost rozpadu sovětského bloku, a tím i konec nadvlády Moskvy nad jejími východoevropskými satelity. A to i bez aktivní spolupráce západních mocností, vázaných poválečnými dohodami po rozdělení sfér vlivu. 

Jakkoli marná je filozofie co by bylo, kdyby. V tomto případě není na škodu, abychom se zamysleli nad tím, jak málo tehdy chybělo, aby i naše země byla ušetřena dalších více než 30 let komunismu, s jeho politickou nesvobodou a hospodářským i morálním úpadkem. 

V Sovětském svazu 3 roky po Stalinově smrti stále ještě trvala nejistota o skutečném nástupci velkého vůdce. A při mezinárodních setkáních pořadatelé museli myslet na to, zda-li dveře jednacích místností jsou dostatečně široké, aby jimi současně mohli projít Chruščov, Malenkov a Bulganin, aniž by se poznalo, kdo jde první a má tudíž přednost. I v této situaci se Nikita Chruščov odhodlal k husarskému kousku a už v únoru na XX. sjezdu KSSS pronesl projev, v němž šokovaným delegátům odhalil nejhorší Stalinovy zločiny a zahájil tak rozsáhlou demontáž takzvaného kultu osobnosti. 

I když šlo o projev tajný, zejména Svobodná Evropa se neúnavným opakováním jeho úplného znění zasloužila o to, že se s ním mohli seznámit obyvatelé hlavních sovětských vazalů ve středovýchodní Evropě, což nepochybně uvolnilo jejich jazyky a politickou odvahu. Kupodivu první zemí, kde se tyto následky projevily, bylo Československo. A to už v dubnu na II. sjezdu spisovatelů. Tam se téměř všechny projevy nesly v duchu kritické analýzy zkušeností z dosavadních 8 let prakticky prováděné komunistické hrůzovlády. 

A zejména v příspěvcích Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína přecházely v otevřenou revoltu s požadavky na propuštění vězněných spisovatelů a zrušení cenzury. Jelikož v tomto duchu hovořili i mnozí kovaní komunisté, kteří donedávna psali své debatní politické pajány na stranu a Stalina, zneklidnilo to předáky KSČM natolik, že na sjezd vyslali samotného prezidenta republiky Antonína Zápotockého, který se sám považoval za literáta. A ten s pomocí vždy oddaného Vítězslava Nezvala učinil tomuto přívalu svobodných řečí rychlý konec. 

I tak však při následných květnových svátcích byla celá republika zaplavena po mnoha letech převážně československými vlajkami, jakoby pro nás v tu chvíli Sovětský svaz neexistoval. Kdyby se byli k této náladě v Československu už na jaře přepojili Poláci a Maďaři s tím, co bohužel také bez vzájemné součinnosti učinili až v září a říjnu, mohlo to Sověty otřást naprosto kriticky. To se však nestalo a v říjnu pak Československo v době maďarských událostí podniklo ostrá vojenská opatření na slovensko-maďarských hranicích. 

A Antonín Novotný dokonce v Moskvě nabídl Chruščevovi vojenskou pomoc proti Maďarům. Chruščov tuto nabídku nepřijal a stalo se naopak něco jiného, co historicky bůhví proč příliš nepřipomínají. Nestabilní sovětské vedení vydalo v poslední říjnový den prohlášení, že stahuje z lidově-demokratických zemí své poradce, jejichž činnost navíc podrobilo kritice. V té chvíli to vypadalo na radikální změnu vztahu Sovětského svazu k těmto zemím, tedy i k Československu. A tady je jedna historická černá díra. 

Co se stalo mezi 1. a 4. listopadem od onoho veřejně oznámeného sovětského ústupu k prudkému nasazení sovětských tanků v Budapešti? Zde je na místě otázka, zda-li do událostí nějak nezasáhl jugoslávský prezident Tito. Ten totiž původně maďarské povstání podporoval a revoluční premiér Imre Nagy mu byl bezesporu velmi blízký. Později jsem však četl článek v jednom západoněmeckém časopise, že rychlý vývoj maďarských událostí, včetně věšení tamnějších estébáků na lucerny a rychlé restaurace starých maďarských šlechtických rodů vylekala Tita natolik, že pozval Chruščeva s Mikojanem a tam se jim zaručil, že na jejich případnou intervenci v Budapešti nebude reagovat a nechá jí volný průběh. 

Nikdy jsem nečetl žádné historické potvrzení této schůzky, ale kromě prudké změny sovětského chováni v prvních listopadových dnech jsou zde i jisté nepřímé, ale velmi konkrétní indicie, které tomu nasvědčují. Za prvé, hlavní činitel povstání, Imre Nagy se před sovětskou intervencí neuchýlil nikam jinam, než právě na Jugoslávské velvyslanectví v Budapešti. A nebyl odtud hned Sovětům vydán. Až dlouho poté, když už Sověti Tita nepotřebovali, byl odsud obvyklým sovětským způsobem unesen a přes Rumunsko dodán zpět do Maďarska k popravě. 

A za druhé, sám Tito 6. listopadu promluvil v Pulje a sovětskou intervenci ani slovem nekritizoval. Není tedy vyloučeno, že to byl právě on, kdo vyvedl Sověty z jejich nejistoty, a až považován za komunistického liberála v kritické chvíli roku 1956 komunismus v jeho tradiční podobě zachránil. 

Pro dnešek z těch dávných událostí plyne stále nesplněná, ale trvale naléhavá výzva, že visegrádské státy, včetně Slovinska, by měly důsledně provádět společnou politiku i uvnitř dnešních struktur Evropské unie a NATO. Mimochodem, v minulých dnech při mé návštěvě ve Spojených státech mi tamnější Češi a Poláci kladli na srdce, abych toto doma vyřídil těm, kteří si neuvědomují, že právě onen Visegrád, jemuž se brání, by nejlépe zajistil naše pevné spojení se Spojenými státy, o něž usilují. Aby nebylo pochyb, dodávali, že tento jejich vzkaz má smiřovat hlavně k Občanské demokratické straně a k jejímu čestnému předsedovi Václavu Klausovi. 

Autor:  Jiří Ješ

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas