Prognostický ústav - podivuhodná škola revoluce
S přesným načasováním k nedávnému výročí pádu komunistického režimu uveřejnil bývalý ředitel Prognostického ústavu Akademie věd Valtr Komárek v Lidových novinách článek, " Škola revoluce a vysvědčení pro prognostiky". Už tento název naznačuje, že autor přikládá Prognostickému ústavu značný význam při přípravě změn poměrů v Československu. Ostatně všichni víme, že tato instituce se pak stala významnou personální zásobárnou nových vlád, jimž dodala 7 ministrů a dalších nejméně tucet náměstků ministrů, vrchních ředitelů a významných činitelů politických stran.
Jména jako Václav Klaus, Karel Dyba, Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý či Miroslav Ransdorf mluví za vše. Sám Komárek se stal náměstkem předsedy Federální vlády a byl také spolu s Mariánem Čalfou a Jánem Čarnogurským členem neobvyklého triumvirátu, který v prvních týdnech spravoval Federální ministerstvo vnitra. Tam ovšem, jak víme, zůstával stále ve funkci šéfa dosud nezrušené StB Alois Lorenz, jemuž nikdo nebránil, aby skartovával nejdůležitější dokumenty.
Jaká však byla ideová či obsahová účast Prognostického ústavu na pádu komunismu a co Valtra Komárka opravňuje, aby jej nazýval školou revoluce, to opravdu není jasné. Ústav sice soustřeďoval vědce a pracovníky rozmanité odbornosti a názorového spektra, jimž Komárkovo liberální ovzduší uvolňovalo pouta uniformního přístupu v duchu komunistické doktríny, ovšem právě to pak po listopadu odhalilo jejich značné odlišnosti v ekonomicko-politické teorii i praxi, i velmi kritické osobní pohledy na sebe navzájem.
Tyto rozdílné charaktery pracovníků Prognostického ústavu popsal obzvlášť důkladně Tomáš Ježek, jehož zevrubné vyprávění zachytil v knize Budování kapitalismu v Čechách Petr Husák, dnes tiskový mluvčí ODS. Ke zveřejnění těchto výpovědí Tomáš Ježek sice nedal výslovný souhlas, ale také nic z toho nepopřel. Každý si tak může přečíst, že Tomáš Ježek tak svého bývalého nadřízeného Valtra Komárka líčí až snad poněkud nespravedlivě jako člověka politicky málo charakterního, píšícího pro peníze bezcenné marxistické publikace a utápějícího nějakou soustavnější práci Prognostického ústavu v nekonečných hlasitě pronášených úvahách k pasivně naslouchajícím podřízeným.
Často proklamovanou Komárkovu myšlenku, že dolar bude u nás za 6 a marka za 2 koruny, zde Ježek právem zesměšňuje. Komárek měl ovšem důležité známosti. Jak víme, dělal kdysi na Kubě poradce Čegevarovi a ze studií v Moskvě znal i Michaela Gorbačova. V roce 1984, kdy byl vyzván, aby vybudoval ústav vědecké prognózy, který by pro Štrougalovu vládu vypracoval jakýsi dlouhodobý výhled do budoucnosti komunistického Československa, nebyl ještě Gorbačov na vrcholu moci v Sovětském svazu, ale je dost pravděpodobné, že Komárek měl být jeho předsunutou pákou nového vývoje.
Ovšem, že asi nikoliv revolučního v tom smyslu, jak to dnes Komárek prezentuje. Podivná směsice, která pak ve vládních strukturách po listopadu vznikla, spojení už tak velmi rozdílných lidí z Prognostického ústavu s neméně rozmanitými příslušníky disentu a navíc ještě s představiteli starého režimu, jako by Marián Čalfa či Miroslav Vacek, udala první impulsy polistopadové politiky a transformace. Neznámo přesně od čeho k čemu. Jeden pracovník Prognostického ústavu však v nových vládních reprezentacích chyběl, i když i on společně s ostatními přišel po 17.listopadu působit do Občanského fóra.
Když ho však někteří lidé ze Západu, kteří znali jeho podobu, poznali při televizních záběrech, dotyčný muž z očí veřejnosti zmizel, i když se jeho jméno občas objeví i v takzvaných otevřených zdrojích. Ten, dnes už bezmála sedmdesátník, se jmenuje Karel Koecher a i o něm bychom se v souvislosti s Komárkovým článkem měli zmínit. Autor tam totiž hned zkraje říká, že pověření založit Prognostický úřad přijal jen s tou podmínkou, že bude přijímat pracovníky výhradně podle své vlastní volby.
Pod dojmem těchto kategorických slov se vtírá otázka, co Komárka vedlo k tomu, že přijal také Karla Koechera, který se nikterak netajil se svou více než zajímavou minulostí? Například ve velké Mitrochinově knize o KGB, kterou vydalo nakladatelství Academia, se dovídáme, že s požehnáním naší StB Karel Koecher a jeho žena Hana vylíčili valnou část své barvité kariéry v knize Špion proti špionovi, která vyšla v Americe. Jsou tam zejména neuvěřitelně pikantní podrobnosti o částečně zpravodajsky řízených sexuálních aktivitách obou manželů v nejvyšších amerických kruzích. Což ovšem, kromě materiálů vhodných snad k osobnímu vydírání, nějaké zvláštní výsledky nepřineslo.
To mnohem závažnější byla Koecherova hra se CIA ve službách StB a KGB, kdy i sám šéf KGB Andropov označil jeho zprávy za nesmírně důležité a cenné. Koecher také významně přispěl k odhalení amerického špiona Ogorodnika na sovětském Ministerstvu zahraničí a tím i jeho smrti, když se při výslechu otrávil vlastním jedem.
Jednoho dne v 80. letech však byl Koecher v Americe odhalen a pobyl 15 měsíců ve vězení, pak prý na přímý pokyn Gorbačovův byl jakožto v historii první Nerus vyměněn za sovětského disidenta Ščaranského. Odejel do Československa, kde ho na nějaký čas ještě zaměstnala StB a pak byl Valtrem Komárkem přijat do Prognostického ústavu. Naskýtá se otázka, zda-li i v tom neměl prsty sám Gorbačov a KGB. Faktem je, že Koecher ani jeho manželka nedělali žádné drahoty ve styku s médii, hovořili i v Radioforu Českého rozhlasu 1 a nedávno jsem se v Reflexu dočetl, že Koecherovo jméno figurovalo v souvislosti s jistou poradou, kterou do Vídně svolal otec milence princezny Diany k šetření kolem jejich smrti.
Pan Koecher Reflexu přiznal, že pro účastníky schůzky jen sjednal ve Vídni ubytování, ale pak odejel do Prahy a samotného jednání se prý nezúčastnil. I tak, řekne si čtenář Komárkova článku v Lidových novinách, jaké to podivuhodné osobnosti si tento podivuhodný ředitel vybíral do své podivuhodné školy revoluce.
