Adam Černý: Rozhodne francouzské volby Marine Le Penová?

Marine Le PenováFoto:  ČTK/AP

Politici v každé zemi mají své trauma. To francouzské se jmenuje krajní pravice. Už v 80. letech zkomplikovala život klasické pravici, když jí začala odebírat tolik hlasů, že se socialisté vedení Francoisem Mitterrandem navzdory nepříznivému hospodářskému vývoji udrželi u moci.

V té době byl šéf extremistické Národní fronty Jean-Marie Le Pen vnímán jako sice působivý řečník, ale přece jenom politik, který nemá šanci promluvit do rozhodujícího souboje dvou hlavních politických soupeřů. 

Toto přesvědčení se ukázalo jako klam v dubnu 2002, kdy do druhého kola prezidentských voleb vedle Jacquese Chiraka nepostoupil kandidát socialistů Lionel Jospin, ale právě Jean-Marie Le Pen. Chirac druhé kolo vyhrál s podporou osmdesáti procent hlasů. Jenže, jak se říká, škoda už se stala, protože za Chiraka se postavili voliči klasické pravice i levice, ti druzí však se skřípením zubů a všichni se studem, že ve Francii tolik hrdé na své republikánské tradice se v prezidentských volbách mohl extremistický kandidát dostat až do finále. 

Tak se v dubnu před deseti lety zrodilo trauma, které francouzskou politiku pronásleduje dodnes. A mýlil by se ten, kdo by se domníval, že toto trauma odezní s nevyhnutelným odchodem Jean-Marie Le Pena do výslužby. Veterán krajní pravice kdysi založil svou kariéru na Francouzích, kteří před půlstoletím stejně jako on, jako "pieds noirs", se museli vrátit do staré vlasti, když si Alžírsko pro sebe vydobylo nezávislost. Do Le Penova rétorického arzenálu patřila hesla hlásající, že každý přistěhovalec ze severu Afriky se rovná jedno ztracené pracovní místo, a to bez ohledu na to, že většinou to byla práce, kterou byli ochotni přijímat pouze imigranti. Le Pen vědomě překračoval meze přijatelnosti, například když veřejně pochyboval, zda v nacistických koncentračních táborech byly plynové komory sloužící k masovému vyvražďování hlavně židů. 

Jean-Marie Le Pen dokázal ještě jednu věc, z jeho hlediska zcela nejdůležitější. Ze své dcery Marine vychoval takovou nástupkyni, která se podle nynějších průzkumů veřejného mínění úspěchům otce dokonce dokáže nejen vyrovnat. 

Jak a čím to Marine Le Penová dokázala? Jednak měla dobrého rádce. Už loni její otec v interview pro rozhlasovou stanici RFI vykládal, že jeho Národní fronta nechce stavět jen na kritice přistěhovalecké politiky vlády, ale že je nutné klást důraz na kritiku dopadů finanční krize, která se po příchodu ze Spojených států do Evropy proměnila v krizi eurozóny. Francouzská krajní pravice proto do svého tradičního repertoáru přidala novinku. V době krize začala zdůrazňovat, jak je nutné, aby se stát dokázal o své občany postarat. "Naše politika má samozřejmě i sociální rozměr," vysvětloval Le Pen. 

Tak se zrodila "měkká verze" francouzké krajní pravice, která přináší dceři Marine v průzkumech po řadu měsíců voličskou podporu kolem dvaceti procent, což se jejímu otci nikdy nepodařilo. Znamená to snad, že se letos dočkáme reprízy dubna 2002, avšak pouze s tím rozdílem, že tím, kdo by šel po prvním kole ven, by nebyl kandidát socialistů, ale Nicolas Sarkozy, který pomýšlí na obhajobu svého prezidentského mandátu? Pro tak ambiciózního politika musí být podobná vyhlídka takřka nesnesitelná, zvláště, když všemožné indikátory z kampaně signalizují, že Sarkozyho naděje na výhru nejsou valné. 

Naštěstí se historie málokdy opakuje do všech detailů. Marine Le Penová si v posledních dnech začala stěžovat, že má potíže sehnat pod svou prezidentskou kandidaturu 500 podpisů starostů či volených zástupců, které předepisuje volební zákon. Může se samozřejmě jednat o cílenou sebeprezentaci, která má kandidátku krajní pravice ukázat coby oběť politické šikany. Alespoň malá pochybnost však musí začít hlodat. 

Jeden z průzkumů tohoto týdne ukázal, že pokud by Marine Le Penová kvůli nedostatku starostenských signatur do letošních prezidentských voleb vůbec nevstoupila, tak by se šance Nicolase Sarkozyho a kandidáta socialistů Francoise Hollanda takřka vyrovnaly. Každého, kdo čte takové zprávy, musí napadnout, že politik bojující o přežití sáhne po každé zbrani, která je po ruce. A kdo by se za takových okolností vsadil, že Sarkozyho emisaři neobjíždějí kdejakého starostu, aby mu ozřejmili, že Marine Le Penová za podpis nestojí? 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.