Daniel Raus: Václav Havel a jeho zázračný režisér

Podobizna Václava Havla na budově Národního muzeaFoto: Jana Šustová

Václav Havel byl mužem naděje. V dobách hluboké totality neúnavně podnikal zdánlivě marné kroky. Lidé říkali „nemá to cenu“ a on mluvil o „životě v pravdě“. Vůkol vládla tma a on využíval svůj vliv k obraně těch, kdo na tom byli ještě hůř. Po Havlově smrti se na sociálních sítích vyrojila záplava jeho citátů a myšlenek. Mezi nimi věta o tom, že „naděje je stav ducha, který dává smysl celému našemu životu“.

Velké osobnosti mají takzvaný druhý život. Začíná ve chvíli jejich smrti, kdy už se nemohou k ničemu vyjadřovat a kdy je ten první život definitivně uzavřen. Dějiny z nich činí symboly a často je přetvářejí k obrazu zcela jiné doby. Může to být samozřejmě zneužito, ale stejně je v tom cosi pozitivního, jakási potřeba člověka zachovat odkaz velikánů pro budoucnost, transformovat jejich poselství do života současníků. Minulou neděli začal druhý život Václava Havla. Už dnes, v den jeho pohřbu, je jasné, že mu budou odpuštěny všechny poklesky a slabosti, protože ideál, který hlásal, stojí za to – a nyní ho sám ztělesňuje. 

Často se medituje nad otázkou, nakolik utvářejí silné osobnosti společnost a nakolik společnost naopak utváří osobnosti. S Václavem Havlem je to podobné. Komunismus by v někdejším Československu padl nepochybně i bez něj. Ale byl to on, kdo v klíčových okamžicích dokázal do nejistého a potenciálně nebezpečného období vdechnout onu potřebnou naději. Všichni jsme chtěli, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí, ale byl to on, kdo klíčovou větu v pravou chvíli vyslovil. Navždy bude s touto dobou spojeno gesto jeho prstů ve tvaru V, nesmělý úsměv, za kterým bylo pevné odhodlání, a nakonec i ono malé srdíčko, které připojoval ke svému podpisu. Staly se z toho tak trochu národní poklady. 

Říká se, že naše slova se stanou zajímavými ve chvíli, kdy jsme ochotni pro ně zemřít. Václav Havel strávil řadu let ve vězení, o jeho odvaze nelze pochybovat. On sám věřil v sílu slova, navíc měl ale ještě dar vystihnout podstatu věci. Když napsal Moc bezmocných, byla to dokonalá analýza vyprázdněného komunistického systému. Když se v 80. letech šířily samizdatově Dopisy Olze, napsané ve vězení, byl to jedinečný soubor úvah nad osudem člověka a jeho morální odpovědností. V tom, co psal, bylo ale ještě něco navíc. Ona naděje, která se tehdy tak lehko ztrácela. 

Životní příběh Václava Havla působí jako vystřižený z jeho absurdních her. Disident se stane prezidentem. Na vrchol politické moci se dostane člověk, který sám sebe nepovažuje za politika. Vězeň z káznice na Borech promlouvá k americkým kongresmanům, kteří mu vestoje tleskají. V budově Kongresu ostatně řekl, že se někdy bojí, aby se najednou neprobudil ve staré vězeňské cele a nezjistil, že to všechno byl jenom sen. My jsme snili spolu s ním. Ale probuzení nebylo do cely na Borech, nýbrž do reality korupce a tunelů. A byl to opět Václav Havel, kdo neváhal nové zlo pojmenovat. Učinil tak ostatně během svého prezidentování mnohokrát. 

Do scénáře jeho absurdních her by vlastně zapadlo i to, že ve stejnou dobu zemřel na opačném konci světa jeden z nejhorších diktátorů, severokorejský Kim Čong-il. A svět se zajímavě rozdělil. Nikoho neudiví, že komunistická Kuba vyhlásila tři dny smutku za Kima. Udivit by nás ale mělo, jak Rusko spěchalo se soustrastí vůči Severní Koreji, zatímco vůči nám se oddalo mlčení. Mráz přišel opět z Moskvy, i když to byl jen takový studený závan. Hlavně mladá generace by si to měla zapamatovat, aby chápala, proč zdůrazňoval Václav Havel, že naše přirozené místo je mezi demokraciemi na Západě. 

Pamatovat si ale musíme i zcela opačnou reakci Slováků, kteří vyhlásili státní smutek a potvrdili, že berou Havla jako svého prezidenta. Mimochodem, několikrát se v těchto dnech hrála státní hymna a snad nikdy za ní tolik nechybělo ono „Nad Tatrou sa blýska“. 

Václav Havel zůstane symbolem svobody i síly slova. Zůstane příběhem, který měl zázračného režiséra. Zůstane člověkem, který v sobě nosil naději větší než on sám. I když odešel, stále platí, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.