David Šťáhlavský: Litevští kostlivci KGB vydáni veřejnosti

Hlavní město VilniusFoto:  UAB Naujieji Sprendimai

Byla to dlouhá cesta ze sovětské minulosti do unijní přítomnosti. Cesta, kterou lemují podobizny rozvědčíků, udavačů, zpracovaných slabochů, dokonce i obětí; ale jen sem tam se objeví skalp některého politika, nebo vlivného businessmana. Také proto lustrace v Litvě nemají vyrovnané konto ani po vystavení posledního účtu. Na něm figuruje 238 rezervistů sovětského tajné služby KGB.

Jeho zveřejnění umožnil lustrační zákon z roku 2010 a především příchod pravicové vlády křesťanských demokratů. Předchozí kabinety sociálních demokratů a konzervativců se zveřejněném spících koní ruské rozvědky nesouhlasili, stejně jako první prezident z řad emigrace Valdas Adamkus. Na webových stránkách jsou teď všechny informace, které měla k dispozici Lustrační komise. Včetně fotokopií svazků. Zájem o seznamy byl tak velký, že systém na několik hodin pod přívalem uživatelů zkolaboval. V zásadě ale zveřejněné informace nepřinesly žádnou senzaci. 

Především se nepotvrdily spekulace o tom vysokém počtu rezervistů KGB. Kromě už známých jmen bývalých vysokých politiků se nová ale neobjevila. Po více než 20 letech boje s přízrakem KGB má Litva sice jasno v parteru expozitury moskevské Lubjanky, ale spekulace o tom, že jejich státem stále manipulují ti neodhalení agenti, se nerozplynuly. Navíc tu jde jen ony rezervisty. V první řadě zaujme nadporučík KGB Arvydas Pocius, který v polovině 90. let řídil VSD, tedy Departement státní bezpečnosti. Muž bez skrupulí, který se dostal vinou svých praktik i do hledáčku amerických tajných služeb. Pocius zastrašoval parlament, vyhrožoval politikům, posvětil razie na média a současně zneužíval svého prominentního postavení k osobnímu obohacování. Nakonec díky politickému výměnnému obchodu se ho podařilo pravici sesadit ho z čela VSD. 

V kádrových plánech sovětské rozvědky byl rozpracován ovšem i ministr zahraničí nezávislé Litvy Antanas Valionis. Jako aktivní politik převlékl několikrát kabát od komunistického až po sociální liberály, dokonce působil ve vedení Rady Evropy; po vynuceném odchodu z domácí politické scény byl velvyslancem Litvy v sousedním Lotyšsku. Tady se postaral o pořádný skandál, když se pasoval se do role strážce lotyšské demokracie a nepřímo obvinil tehdejšího prezidenta spřátelené země Valdise Zatlerse z přípravy státního převratu v „mezích Ústavy“. Rezervisté KGB ale nemají ze zákona omezení výkonu povolání tak, jako bývalí činní agenti. Už v roce 1991 přijal národní parlament zákon o prověrce mandátů poslanců s ohledem na možnou spolupráci s KGB. Ta působila v anektované sovětské republice jako místní organizace moskevské centrály. Usvědčení „kágébešnici“ postupně měli zákaz vykonávat nejen státní funkce, ale i zodpovědné pozice v soukromém sektoru. Toto ustanovení úspěšně několik kolaborantů napadlo u Evropského soudu pro lidská práva. Nedostatky své práce si uvědomovali i šéfové Lustrační komise. V roce 2009 například odstoupil Algimantas Urmonas. 

Vedle empatie pro lidské selhání řadových „estébáků“ si stěžoval hlavně na to, že nemá pravomoci sáhnout také do vyšších pater společnosti. Za půl druha roku práce jeho úřad prověřil na sto lidí, z nichž jen řadových občanů bylo usvědčeno. Hlavní problém je v parlamentu. Jeho členové jsou až příliš spojeni s minulým režimem a většina politických stran brání skutečným odhalením. Do hledáčku postsovětského účtování se přesto dostala i první premiérka Kazimiera Prunskienė. Soudně byla nejprve prohlášena za agentku. Nejvyšší soud tento verdikt v roce 2004 zrušil. Ukázalo se totiž, že její složka z archivu zmizela a jediný svědek svou výpověď odvolal. Prunskienė dokonce kandidovala na prezidentku a nyní stojí v čele nové Lidové rolnické strany. Odtud také pramení pochybnosti o litevských lustracích. O jejich účelovosti, manipulovatelnosti a průkaznosti. Přesto, že se nepodařilo část bývalých udavačů a špiónů odhalit, měly lustrace očistný význam pro společnost, jejíž hodnoty půl století určovaly národnostní vyčleňování, politické persekuce a stalinské deportace. Význam měly tím, že se někteří lidé začali bát své minulosti a museli o ní tak či onak přemýšlet. Do budoucna alespoň nějaký základ pro další nástavby zdravé občanské společnosti. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.