David Šťáhlavský: Rusko se v syrské krizi bojí nové Libye

Syřané demostrují proti režimu Bašara Asada. Na plakátu je napsáno: Bašar je upír... Světe, nevšímáš si toho??!!Foto:  ČTK/AP/HO

V politice není tolik umění číst, jako vědět, jak číst. Najít správný diskurs ve vyjádřeních ruských politiků o Sýrii je stejný kumšt. Navíc ještě přibývá hádanka, kterého politika číst v první řadě. Viděno skrze dosluhujícího prezidenta Medveděva jde o to, aby si syrský lid vyřešil své problémy sám.

Premiér Putin pronáší sice obdobná slova, ale důraz klade zejména na dvě doplňková podtémata: nedopustit zahraniční, tedy americké vměšování, které ocejchoval jako „kult násilí“, a vystříhat se podobného revolučního scénáře v Rusku. Podle aktuálního předsedy ruské vlády by se nejspíše patřilo Syřanům tu a tam napovědět a přijmout jistá omezení, aby protivníci strany nemohli proti sobě užít zbraně; hlavně – nechovat se jako „slon v porcelánu“. 

Tak by se asi vyjádřil i manager firemního team-building. Neškodné paintballové míčky tu ale nahradila ostrá střelba do občanů Sýrie, kteří se rozhodli vzít osud své země do vlastních rukou. Mají smůlu v tom, že protistrana dynastické státní moci je vyzbrojena právě z Ruska. I proto se „pátková revoluce“ táhne už 11 měsíců. Rusko syrským „baasistům“ dodává zbraně po desetiletí a navíc jeho válečné loďstvo se na tamní základně také dobře zabydlelo.  

Moskva si proto uvědomuje ani ne tak svou odpovědnost, jako choulostivost postavení, do kterého se dostala. To lze pak maskovat alespoň vymezováním sebe sama vůči a na truc ostatním, zvláště USA. Proto Kreml vyslal svého šéfa diplomacie do Damašku, kde Sergej Lavrov na osobním setkání přiměl prý Bašára Asada zastavit krveprolití. Cílem obou stran je navíc obnovení pozorovatelské mise Ligy arabských států. Což zní sice dobře, ale těžko toho lze dosáhnout, když variantu řešení syrské krize, „bez Asada“ na půdě Rady bezpečnosti dopředu odmítlo jak Rusko, tak Čína. 

Krom toho, když Asad těsně před příjezdem Lavrova nechal zmasakrovat další civilisty, není těžké odhadnout, co udělá po Lavrovově odjezdu. Ministr zahraničí se proto ani nesnažil ruské zbraně v Sýrii vtěsnat do iluzorních mantinelů z Putinových porcelánových rad. To ale neznamená, že když se o problému nemluví, neexistuje. Tartus je druhý největší syrský přístav a dříve či později bude vtažen do revolučních dějství. A to, jak naloží Moskva se svou tamní základnou, předpoví další vývoj v Sýrii nejpravděpodobněji. Buď se totiž ruští námořníci zapojí do konfliktu a přistoupí na „kult síly“, odsuzovaný budoucím prezidentem, nebo základnu vyklidí, to znamená možná i zničí, aby neposkytla výhodu jedné straně a nevydala vojenská tajemství. Ale přijmout takové rozhodnutí bude muset Kreml s veškerou váhou důsledků. Rusko by tak ztratilo pro své válečné loďstvo nezbytnou podporu ve Středozemním moři. 

Druhou, zcela reálnou variantou je, že „pátková“ revoluce zvítězí. Nová vláda nezapomene Moskvě vyjednávání s jejím hlavním odpůrcem Asadem a smlouvu o základně vypoví. Tím se dostává Rusko, z druhé strany, do stejné situace; tak jako tak ztratí nezbytnou základnu v důležitém regionu. Ad hoc je možné se sice dohodnout s Řeckem, s Itálií na zabezpečení válečných plavidel, ale to může být politicky drahé, finančně nákladné a technicky svazující. Ne ve všech přístavech může kotvit obří admirál Kuzněcov tak, jako vloni v Tartusu. I tak je tedy třeba číst ruské chování v syrské krizi. Moskvu navíc zaměstnává teorie o velké úderné základně, o tom, že by Západ udělal ze Sýrie nástupní předpolí konfliktu s Íránem. Podobnou roli plní už Afghánistán vůči Iráku. 

Takový scénář by pro Rusko nebyl výhodný, protože jeho politika na Středním východě se podstatně rozchází s představami Washingtonu i NATO. Nejnověji také hodlá obnovit vojensko-technickou spolupráci s Teheránem. Jeden z předních ruských expertů na arabský svět, bývalý ruský ministr zahraničí Jevgenij Primakov, nabízí ještě jedno vysvětlení, proč se Moskva chová v syrské krize právě tak a proč odmítla původní rezoluci Rady bezpečnosti: je to obava, že ji Západ už podruhé podvede. Poprvé to bylo s Libyí. Příslušná rezoluce neměla totiž, podle Primakova, tak chránit civilisty, jako spíše svrhnout Kaddáfího. Asad naopak musí dostat druhou šanci, soudí ex-ministr. Přemýšlet o tom znamená zjevně uvažovat také o zájmech Ruska. Osobitost z osamocení a vnucených spojenectví by mohla vést k tomu, že Západ jednou bude hledat vhodné předpolí i k Rusku. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.