29. dubna  2011  rubrika: Názory a argumenty

Ivan Štern: Buďme rádi za český Ústavní soud

Ústavní soud - Foto: Filip Jandourek

Ústavní soudFoto: Filip Jandourek

Mít za zlé Ústavnímu soudu, že vstupuje na pole politiky, jak mu má prezident Klaus už poněkolikáté, naposledy nyní, v souvislosti se stavebním spořením, je jako vyčítat fotbalovému rozhodčí, že svým pobíháním a pískáním po fotbalovém hřišti se plete do fotbalu. Ten přece, podle takové představy, hrají výlučně hráči!

Rolí Ústavního soudu je dohlížet na to, zda ti, kteří cestou voleb byli pověřeni nakládat s mocí a spravovat věci veřejné, konají podle předem stanovených pravidel, obsažených ve společenské smlouvě, již jsme spolu navzájem uzavřeli a které říkáme ústava. Není více politického dokumentu právě nad ústavu, a to už jen proto, že vymezuje prostor, kde se odehrává politické rozhodování a způsoby, jakými toto rozhodování výlučně může probíhat. 

Součástí společenské smlouvy jsou i dílčí smlouvy, kterým říkáme zákony a jejichž prostřednictvím spolu uzavíráme smlouvu o postupech a způsobech rozhodování a chování v jednotlivých oblastech života společnosti. Z povahy věci pak víme, že zákony sice vznikají na půdě parlamentu, to však rozhodně není zárukou toho, že každý jednotlivý zákon je spravedlivý, že sleduje veřejný zájem, že úzkostlivě respektuje nezcizitelná lidská a občanská práva každého jednotlivce. 

Na věci je zajímavé, že hlavní kritici rozhodování ústavního soudu, a to i v tomto posledním případě, se rekrutují z řad českých liberálů. Přitom oni, stoupenci volného trhu a svobody jednotlivce, by měli vědět, a hlavně na tom trvat, že svoboda jedince, ani volný trh nejsou možné bez tří základních zásad, které vymezil už jejich guru, Adam Smith, totiž bez stability vlastnictví, dobrovolnosti převodu a stability slibu. 

O stabilitu slibu v tomto případě šlo Ústavnímu soudu především. Rozhodnutím zrušit zdanění státního příspěvku za rok 2010 dal najevo, že ani vládní, ani zákonodárná moc nemůže za pochodu měnit smluvní podmínky, vedoucí k neprospěchu jedné ze stran, v tomto případě stavebního střadatele. Z usnesení soudu je zřejmé, kdyby byl ministr financí Kalousek zdanil až státní příspěvek za rok 2011, soud by byl nic nenamítal. Nelíbilo se mu, a to zcela oprávněně, že stavební střadatelé vstupovali do roku 2010 s tím, že je za předpokladu, že dodrží sjednanou smlouvu, čeká plná výše státního příspěvku. Na sklonku roku se však dozvěděli, že padesát procent z něho si vezme vláda zpět. 

Nebylo rozhodující, že šlo o stavební spoření, ale o to, že byla flagrantně porušena zásada stability slibu. Proto námitka některých kritiků soudu, že přece dotace není nárokem, se zcela míjí s cílem. Samozřejmě, že obecně dotace nároková není. Zde se ale stala předmětem uzavřené smlouvy, již nelze jednostranně, za pochodu změnit jen proto, že jsem vláda, že mám většinu v parlamentu, tudíž si mohu nechat odhlasovat, co se mi zlíbí. 

Ministra financí Kalouska nyní z rozhodnutí soudu nepochybně brní hlava. Musí někde v rozpočtu najít zhruba šest miliard a vyplatit je zpětně stavební střadatelům za rok 2010. 

Způsob, kterým se k potřebné sumě chce dostat, totiž zkrátit dotace, určené veřejné regionální osobní dopravě, často jediné možnosti, jak se lidé, zpravidla méně majetní, vůbec dostanou denně do zaměstnání, je víc než sporný a zasloužil by si samostatný komentář. Zde se jen omezím na upozornění, že tato spektakulární cesta sama o sobě představuje provokaci a snahu uvnitř společnosti, už i tak zneklidněné politikou dnešní vlády, vyvolat nebezpečné sociální tření. 

Pan ministr ale může být rád, že čelí jen rozhodnutím českého, svým způsobem umírněného Ústavního soudu. V únoru tohoto roku německý Ústavní soud v Karlsruhe rozhodl, že věznit lidi na ploše menší než šest metrů, s toaletou stavebně neoddělenou, je flagrantním útokem na lidskou důstojnost a že stát v takovém případě je povinen učinit nápravu. Krátkodobě přerušit výkon trestu a dlouhodobě nastavit podmínky tak, aby k takovým situacím jednoduše nedocházelo. 

Kdyby náš Ústavní soud byl podobně radikální, musel by český stát vzhledem k tristnímu stavu českých věznic snad propustit drtivou většinu vězňů a hledat pro nápravu ne několik miliard, ale několik desítek či stovek miliard. 

Kdoví, jak by v takovém případě dopadl sám Ústavní soud? Patrně jako za Husáka. Nebyl by! 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 


 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas