Ivan Štern: Prezidentské kotrmelce Angely Merkelové

Kancléřka Angela MerkelováFoto:  ČTK/AP

Někdy se v politice odehrávají opravdu prapodivné pohyby, pro které na první poslech nebo pohled hned nacházíme trefné pojmenování, abychom po chvíli zjistili, že všechno je zase zcela jinak.

Když před dvěma lety, po tom, co tehdejší spolkový prezident Horst Köhler z důvodů po výtce malicherných položil svoji funkci a němečtí politici byli postaveni před úkol zvolit sobě i Němcům nového spolkového prezidenta, měli sami Němci, alespoň podle tehdejších průzkumů, vcelku jasno. Nejvíce by jim býval vyhovoval evangelický kazatel, představitel demokratické opozice v komunistické NDR a později ředitel archivu spravujícího dokumenty východoněmecké politické policie STASI Joachim Gauck. Lidsky i odborně sliboval, že se stane věru prezidentem všech Němců, jejich svorníkem a povzbuzovatelem, jak tradice spolkových prezidentů káže. Leč nestalo se tak. 

Svoji roli sehrála tehdejší politika. Pochybnosti spojované s kancléřkou Merkelovou. Vzduchem, a to i ve vlastních řadách se vznášela otázka, zda tato nerozhodná paní se opravdu hodí na funkci, již zastávala. Dokud plnila roli kancléřky ve velké koalici, mohla se vymlouvat na to, že její politický akční rádius je výrazně omezen druhou velkou koaliční stranou, politicky v zásadě protichůdnými sociálními demokraty. Sociální demokraté byli navíc politicky aktivnější, tudíž také tahali za kratší konec, a aniž se o to nějak zasloužila, těžila z toho Angela Merkelová a vyvolávala dojem úspěšné političky. 

Po volbách v roce 2009 se situace obrátila.Na kancléřku najednou bylo víc vidět. Její dosavadní lavírování, skryté za aktivitou sociálních demokratů, se obnažilo a vyvolávalo rozpaky i mezi spolustraníky. 

Z čistého nebe spadlá volba spolkového prezidenta v roce 2010 byla ideální příležitostí, jak stranické řady stmelit a vynutit si na nich, i na těch potichu či nahlas kverulujících osvědčení loajality. Proto pro křesťanské demokraty nemohl přijít v úvahu liberální Joachim Gauck, kterého si obecně Němci přáli a za kterého se už tehdy postavila levicová opozice s výjimkou postkomunistů. Angela Merkelová se vytasila s neznámým a nevýznamným dolnosaským ministerským předsedou Christianem Wulffem, který už tehdy mezi zasvěcenci neslynul tou nejlepší pověstí. Jeho zvolení kancléřka svázala s osvědčením loajality vůči sama sobě a alespoň to jí vyšlo. 

Wulff po dvou letech byl donucen odstoupit. Němci si svůj názor podrželi. Gaucka dál spatřují jako ideálního spolkového prezidenta. V logice věci mělo tudíž být, aby se stal kandidátem nejen opozičních sociálních demokratů a zelených, ale i kandidátem koalice. Na rozdíl od doby před dvěma lety má Angela Merkelová ve straně postavení neotřesitelné, předchází ji pověst evropské železné lady, stala se dokonce dobrým vývozním artiklem německé politiky, tudíž nic jí tedy nebránilo, aby vyšla vstříc přání člověku z ulice a vysunula do popředí Joachima Gaucka. 

Nicméně zpočátku se tak nestalo. Snad z obavy ztráty tváře, protože Gauckovou kandidaturou by musela přiznat předloňský fatální omyl, byť z hlediska stranické politiky jím nebyl. Jenže koho dneska zajímá tehdejší její stranická politika? Zaskočili ji liberální demokraté, jimž některým byl Gauck už předloni tajným favoritem. Předseda strany Rösler pohrozil, nestane-li se Gauck společným kandidátem, rozpadne se současná vládní koalice. Až to zabralo. 

To, že povolila, neznamená, že nakonec podlehla populistickému vábení zalíbit se. Jen osvědčila, že poctivá demokratická politika nemusí vždy přímočará a prvoplánově čitelná. Ostatně dělají ji lidé, a ne stroje. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.