23. ledna  2013 v 13:15  rubrika: Názory a argumenty

Ivan Štern: Sudetští Němci a pochybný politický kapitál

Odsun Němců z Československa - Foto:  archiv D. Hertla

Odsun Němců z ČeskoslovenskaFoto:  archiv D. Hertla

Když se v lednu 1990 překvapivě prezident Havel omluvil v Mnichově sudetským Němcům, nevyvolal jen určité zděšení na české straně, ale zaskočil bavorskou vládu, zejména pak funkcionáře sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Vyděsila je především skutečnost, že v čele československého státu se objevil člověk, který stojí o věcný dialog na téma česko – sudetoněmeckého německého soužití a který se nebojí dotknout se jeho bolestného vyvrcholení vyhnáním či, chcete-li, odsunem českých Němců z jejich dosavadního domova, a že tak ohrožuje jejich dosavadní postavení profesionálních vyhnanců. 

Na rozdíl od mnoha pohoršených Čechů jsem měl tehdy pro Václava Havla porozumění. I dnes se zpětnou platností mi přijde k smíchu tvrzení některých českých populistů, že byl pro své vystoupení naočkován Karlem Schwarzenbergem. Neměl toho zapotřebí. Stejně jako mnozí další lidé žijící do té doby v disentu měl možnost nejméně deset let sledovat diskusi zakázaných historiků a zakázaných politických vědců nad tématem česko – německým tak, jak ji v roce 1978 odstartoval historik Ján Mlynárik svými „Tezemi o odsunu československých Němců“. Mlynárik v tezích přesvědčivě popřel, že by logika staletého česko – německého soužití byla taková, že by bývala měla vyústit v nacistickou perverzi německých dějin. Upozornil, že vyhnání Němců po roce 1945, tedy etnická čistka, byla svým způsobem generálkou na následující třídní čistku, odehrávající se po roce 1948. A hlavně zdůraznil, že ztrátou našich Němců jsme objektivně utrpěli nejen kulturně, ale i civilizačně. 

Mlynárikovy teze vyvolaly rozsáhlou diskusi. Byla od počátku nejen vedena ve věcném duchu, současně ale umožnila jak účastníkům, tak i čtenářům jednotlivých diskusních příspěvků, šířených ve strojopisných opisech získat daleko hlubší vhled na staleté česko – německého stýkání se a potýkání z hlediska civilizačního, kulturního, sociálního i politického. To mi vytanulo na mysli, když jsem v lednu 1990 v novinách četl zprávu o Havlově omluvě. 

Když v nedávné televizní diskuzi moderátor Václav Moravec položil Karlu Schwarzenbergovi otázku jednoho z diváků, týkající se sudetoněmecké problematiky po roce 1945, Karel Schwarzenberg nepochybně vycházel ve své odpovědi z poznání, že tento podzemní diskurs pokračoval i po roce 1989. Rovněž v podobném věcném a vstřícném duchu. Sám byl totiž takových debat aktivním účastníkem. Například každoročních setkání členů Ackermannovy obce a Společnosti Bernarda Bolzana, nejprve v Jihlavě a v posledních letech v Brně. Na nich si mikrofon podávali a dosud podávají významné osobnosti středoevropské politiky a politického myšlení, včetně celé řady významných českých politiků. Zpočátku se vyjadřovali k otázkám česko – sudetoněmeckým, později pak k otázkám středoevropským ve vztahu k Evropě vůbec. 

I když odpověď kandidáta na prezidenta Karla Schwarzenberga byla nešikovná a nešťastně formulovaná, o mnoho horší byla reakce protikandidáta na prezidenta Miloše Zemana. Nebyla jen nevěcná, ale i zlá, prosycená snahou vytlouci z nastolené otázky a z nešikovné odpovědi maximum politického kapitálu. Pan protikandidát se jednoduše přiživil na úzkostech v české společnosti udržovaných snahou značné části politických elit v čele se současným prezidentem nevést na toto téma věcnou diskusi, již si naopak už kvůli jejímu duševnímu zdraví česká společnost zaslouží, ale lidi pokud možno zastrašit a zahánět do xenofobního ghetta. 

Odsun našich Němců byl po roce 1945 nepochybně věcí osudovou a neodvratnou. Jeho průvodcem nutně byly i projevy českého gestapismu. Souhlasím však s dokumentární sérií, kterou odvysílala německá televize ZDF v roce 2005 u příležitosti 60 let od konce druhé světové války o německých vyhnancích ze všech koutů tehdejší Evropy, a kterou nazvala příznačně: „Poslední Hitlerovy oběti“. 

Neznamená to však, že sami sobě v souvislosti s touto ne příliš povznášející historickou kapitolou mnohé nedlužíme. A nejen sobě. Také těm desítkám tisíc sudetoněmeckých sociálních demokratů, kteří se během války aktivně zapojili do protinacistického odboje, a kteří, pokud měli to štěstí a válku přežili, patříce na zběsilosti české lůzy v pohraničí se solidárně se svými krajany, ač nemuseli, nechali rovněž ze svého domova vyhnat. 

To by měl mít údajný sociální demokrat Miloš Zeman na paměti, kdykoli se znovu pokusí z tohoto tématu zlobně vytloukat pochybný politický kapitál. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 


 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas