Jak dál s radarem
Problémy národní i mezinárodní bezpečnosti jsou natolik zásadní, že by neměly být politizovány. A už vůbec by si zodpovědní politici neměli pohrávat s myšlenkou zásadně měnit mezinárodní bezpečnostní dohody v případě střídání vládních garnitur. Z tohoto úhlu pohledu by se mohlo zdát, že Česká republika nemá příliš mnoho státnicky uvažujících politiků.
Alespoň v konfrontaci s tím, jakým způsobem zacházejí s problémem případného umístění radaru protiraketové obrany Spojených států na území České republiky. Potíž však spočívá v tom, zda zmiňovaný radar je skutečně zásadním mezinárodně bezpečnostním prvkem. Pokud by jím měl být, pak by se očekával poněkud jiný průběh jednání o vytvoření systému protiraketové obrany, než jakého jsme byli léta svědky. S myšlenkou vybudovat část systému na území České republiky si Američané pohrávali už v době, kdy u moci byla sociálně demokratická vláda pod vedením Vladimíra Špidly. Jeho kabinet podobnou myšlenku nezavrhl. V ten moment by se očekávalo pokračování vyjednávání o případných podmínkách a hlavně jasné stanovisko Spojených států, že projekt protiraketové obrany je jednou z priorit v bezpečnostních záležitostech této země. To se nestalo.
Američané tak promarnili spoustu času, kdy o svém záměru mohli přesvědčit vedení významných českých politických stran napříč spektrem. Vzhledem k tomu, že s oznámením o záměru vybudovat radar na území České republiky přišli v rozjitřené atmosféře po volbách do Poslanecké sněmovny, dodali pouze vhodnou munici do tuzemského vnitropolitického boje. Když se k tomu přidají nedobré zkušenosti občanů České republiky s letitým pobytem cizích vojsk na svém území po invazi v srpnu 1968, nelze se divit tomu, že z radaru se vytvořilo třaskavé politické téma, které už téměř nelze vrátit do roviny věcné diskuse. Tím spíš když olej do ohně přilévaly různé protichůdné studie posuzujících případný vliv radaru na životní prostředí a na zdraví lidí, nebo informace amerických tajných služeb, které zpochybňovaly jaderný arzenál Íránu. Případně nevydařená vládní kampaň mající poskytnout občanům informace, které by je o nezbytnosti výstavby radaru přesvědčily. Nezanedbatelnou roli hraje rovněž ruská zahraniční politika, která může snahy o vybudování systému protiraketové obrany využívat k různým diplomatických hrám zaměřeným na zabránění dalšího rozšiřování Severoatlantické aliance směrem k ruským hranicím.
Z toho všeho se dá usuzovat, že systém protiraketové obrany nepatří mezi největší bezpečnostní priority Spojených států, o Severoatlantické alianci ani nemluvě. Pokud by tomu bylo naopak, pak by posloupnost kroků byla asi poněkud jiná. Na prvním místě by bylo jasné stanovisko Spojených států podpořené tvrzením, že na něm nic nemůže změnit střídání stráží v Bílém domě. Ruku v ruce s tím by už dávno zazněl zřetelný výrok z NATO, že tento projekt bezvýhradně podporuje. Až potom by následovalo jednání se zeměmi, na jejichž území by měl být systém vybudován. To by bylo vedeno v takovém duchu, že by se z problému protiraketového systému těžko mohla stát příležitost k nejrůznějším politickým bojům. Jak už bylo řečeno, realita byla poněkud jiná.
Proto v tuto chvíli nemohou čeští vyjednavači zaručit, že dohodu o radaru dokáží prosadit ve sněmovně. Tím spíš, že i nadále není zcela zřejmé, jakým způsobem a proti komu by měl protiraketový systém fungovat. Vzhledem k už zmiňovanému zpolitizování tohoto problému, by si čeští politici měli nechat zajít chuť na vypsání referenda. V něm by podle všeho šlo spíše o agitaci, než o odbornou argumentaci. Navíc případným umístěním jedné základy by země nepřišla o svoji suverenitu. Zkrátka politici by se neměli vypsáním referenda zbavovat zodpovědnosti za vyřešení problému, na jehož vyostření se svým přístupem podíleli.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
