5. února  2013 v 16:30  rubrika: Názory a argumenty

Jan Fingerland: Epochální cesta pana Ahmadínežáda do Egypta

Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád - Foto:  ČTK/AP, Vahid Salemi

Íránský prezident Mahmúd AhmadínežádFoto:  ČTK/AP, Vahid Salemi

Příjezd jednoho prezidenta do jiné země nemusí být sám o sobě velkou událostí. Nyní však do Káhiry dorazil íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád. Je prvním prezidentem své země po více než třiceti letech, který do Egypta dorazil. Jak velký význam tato cesta bude mít v politické realitě se teprve ukáže. Ovšem síla tohoto symbolu je ohromující – vždyť donedávna tyto dvě velmoci Blízkého východu spolu téměř nemluvily.

Egypt a Írán bývali do svržení egyptské monarchie přáteli. Pak naopak nepřáteli, když v Íránu ještě stále vládl prozápadní šáh a v Egyptě silně levicový prezident Násir. Situace se pak zcela obrátila na sklonku 70. let, kdy egyptský prezident Sadat uzavřel mír s Izraelem, sblížil se se Západem a dokonce poskytl azyl svrženému íránskému panovníkovi. V Íránu totiž mezitím proběhla islámská revoluce, a to ve jménu islámu, odporu k západu a k Izraeli. Egypt pak spolu s jinými arabskými sunnitskými zeměmi podporoval Iráckého diktátora Saddáma Husajna v jeho válce proti Íránu. Obě země si dělaly i různé rafinované naschvály, v Teheránu například nazvali ulici po islamistovi, který v roce 1981 zavraždil egyptského prezidenta Sadata právě za mír s Izraelem. Oficiálně vládlo mezi oběma státy diplomatické ticho. 

Podstatná změna nastala v posledních dvou letech, kdy v Egyptě padl Mubárak, a zejména když se pak k moci dostali islamisté z Muslimského bratrstva. Mezi formálně šíitským režimem v Íránu a představami Muslimského bratrstva jsou sice velké rozdíly, ale shodují se na základní interpretaci arabských revolucí – tedy jako na vítězství politického islámu, a nikoli sekulární demokracie. Obě mocenské elity také vnímají svou pozici jako určité vymezení se proti Západu. Není tedy překvapivé, že obě země začaly dělat kroky k napravení vzájemných vztahů. Vloni dokonce egyptský prezident přijel do Teheránu, byť nikoli na bilaterální návštěvu, ale coby zástupce své země na konferenci Hnutí nezúčastněných zemí. Také momentální cesta íránského prezidenta do Káhiry není oplátkou návštěvy jeho protějšku, ale je součástí jeho účasti na káhirském zasedání členských zemí Organizace islámské konference. 

Oba státy nyní dávají až ostentativně najevo, jak je sbližování těší. Mursí přijel Ahmadínežáda přivítat až na letiště, přestože ostatních více než padesát delegací jistě takto nepoctil. Íránský prezident se též setkal s nejvyšším představitelem náboženského učiliště Al Azhar na znamená, že sunnitsko-šíitské napětí nehraje ve vztazích Egypta a Íránu žádnou roli. Nic však není tak jednoduché, jak to vypadá. Zaprvé Egypt neotočil své kormidlo o sto osmdesát stupňů. Nepřerušil vztahy se Západem, zejména Amerikou, jejíž finanční a politickou podporu potřebuje, a také nerozvázal diplomatické vztahy s Izraelem. Ahmadínežádova slova o tom, že by se obě země měly spojit ve snaze o „osvobození celé Palestiny“ tedy nemohl Muhammad Mursí oplatit stejnou mincí.  

Jsou tu však především velmi rozdílné zájmy a názory na žhavá témata. Například palestinskou otázku a vztahy s Izraelem; regionální roli Egypta a Íránu a momentálně především budoucnost Sýrie. To se projevilo už na loňské Mursího návštěvě v Íránu, kde jedna tamní televize záměrně přeložila jeho slova o Sýrii tak, aby to vypadalo, že podporuje dosavadní režim, a naopak odsuzuje zákrok Saúdské Arábie v Bahrajnu, kde převážně sunnitská menšinová vláda potřela demonstrace převážně šíitského obyvatelstva. Mursí si však ve skutečnosti nebral servítky a otevřeně kritizoval už tehdy velmi tvrdé metody, ke kterým vláda v Sýrii sáhla, a to velmi sunnitsky znějícím slovníkem. Pro Írán je však přežití syrského režimu klíčovou otázkou. Nejen z nábožensko-ideových důvodů, ale především z důvodů pragmatických. Právě spojenectví s Sýrií mu umožňuje ovlivňovat důležité otázky tohoto regionu, ať je to budoucnost Libanonu, vztahy s Palestinci nebo boj proti Izraeli. 

Írán svým odhodláním bojovat proti Izraeli, nebo spíše podporovat ty, kdo proti němu bojují, získal u arabských veřejností velkou popularitu. Velkou část této obliby však prohospodařil svou podporou syrského režimu. Zaprvé proto, že interpretuje tamní boj jak zápas s protiislámskou konspirací, zatímco prostí Arabové fandí Syřanům jako lidem bojujícím proti útlaku. A zadruhé se Sýrie s formálně šíitskou vládou a sunnitskou většinou stala také symbolickým hřištěm sunnitsko-šíitské rivality. Arabové, včetně Egypťanů, tak v íránské snaze vidí i vměšování se šíitsko-perského Íránu do vnitroarabských záležitostí. 

Ostatně nejen obyčejní lidé, ale i politici, jako egyptský prezident Mursí, mohou těžko souhlasit s íránskou podporou Damašku. Vždyť proti syrské vládě bojují sunnitští příslušníci Muslimského bratrstva, tedy Mursího nejbližší političtí a náboženští příbuzní. S o to větší nelibostí hledí na íránské ambice ještě radikálněji naladěné sunnitské síly v arabském světě, ať jsou to egyptští salafisté nebo wahhábitská Saúdská Arábie. Ta se na Írán dívá nejen jako na stát heretiků, ale také jako na nebezpečného regionálního rivala. Saúdi tedy vyvinou velkou snahu, aby přílišnému egyptsko-íránskému sblížení zabránili, a Egypt udrželi v sunnitském bloku namířeném proti Íránu. Pokud se Íránci budou ještě více angažovat v palestinských otázkách, například zesílenou podporou Islámského džiháhu v Gaze na úkor Egyptem podporovaných sil uvnitř Hamásu, povede to k dalšímu napětí. 

Pokud se navíc egyptským politikům navíc podaří stát konsolidovat, pak se Káhira nepochybně bude snažit vrátit se do postavení velmoci, kterou tradičně byla. Pak by dost těžko mohla snášet, že tak vzdálená a odlišná země, jako je rtuťovitý Írán, chtěla zásadně ovlivňovat výsostně arabské a sunnitské záležitosti, jako je palestinská otázka nebo budoucnost Sýrie. To však neznamená, že určité sblížení stanovisek mezi Egyptem a Teheránem už nenastalo. Avšak má a bude mít své hranice. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Autor:  Jan Fingerland

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas