Jan Fingerland: Íránský prezident ve svěráku

Mahmúd AhmadínežádFoto: Daniella Zalcman, CC BY 2.0

Pozvat si někoho na kobereček znamená mimo jiné dát jasně najevo, kdo je šéf a kdo podřízený. Do podobné situace se nyní dostal prezident Ahmadínežád, vnímaný někdy na Západě trochu zkresleně jako íránský diktátor. I jeho si poslanci tamního parlamentu v úterý pozvali, aby se před ně dostavil a zodpověděl jim řadu otázek.

Ty nevěstí nic dobrého, protože se vztahují k řadě jeho neúspěšných kroků – od selhávající ekonomiky až po jeho blízkou spolupráci s lidmi, kteří se poslancům nelíbí. A Ahmadínežád je tentokrát v postavení toho, kdo musí vysvětlovat a ospravedlňovat se. Jak je to možné? 

V roce 2009 byl Ahmadínežád podruhé a dosti podezřele zvolen do funkce prezidenta. Během následných protestních demonstrací si konzervativní část politické elity vyřídila účty jak s reformátory v řadách duchovních, tak i zeleným hnutím mladých Íránců. Jakmile byla tato věc vyřízena, rozhořela se uvnitř politické elity nová politická válka. 

V ní proti sobě stanuli konzervativní duchovní, ajatolláh Chamenejí a většina Revolučních gard na jedné straně, a prezident Ahmadínežád následovaný některými svými příznivci a radikálněji naladěnými vyznavači politického šíismu na straně druhé. Šlo o to, že se Ahmadínežád, zatím jediný z prezidentů, který sám není duchovní, pokusil vymanit ze závislosti na klerikálních kruzích a vytvořit si vlastní mocenskou základnu nezávislou na teokratických strukturách a nejvyšším duchovním vůdci Chamenejímu. K tomu mimo jiné použil svou oblibu u prostých chudých Íránců, kteří jej považují za svého zástupce v Teheránu, a také skupinu radikálně naladěných politiků, kteří chtějí íránskou politiku nově definovat, zesílit v ní národovecký tón a také obejít islámské duchovní, kteří si v posledních třiceti letech v Íránu monopolizovali moc. 

Prezident však v íránském systému nemá dostatečné možnosti čelit nejvyššímu duchovnímu vůdci, a za celou existenci islámské republiky se ještě nestalo, že by někdo v takovém klání obstál. Výsledkem je nynější ponižující předvolání Ahmadínežáda před parlament, který je převážně v rukou přívrženců ajatolláha Chamenejího. Jde však také ve skutečnosti jen o další z řady bolestivých Ahmadínežádových vnitropolitických porážek – prezident musel už několikrát veřejně revidovat svá rozhodnutí, zbavit se svých politických souputníků, a dokonce řada prezidentových spolupracovníků byla uvězněna, aniž by jim tento muž číslo dvě mocenské hierarchie mohl nějak pomoci. A to tím spíše, že Ahmadínežád pravděpodobně příliš podléhá své velikášské představě o své úloze a není schopen racionálně vyhodnotit své politické možnosti. 

Napětí kolem Ahmadínežádových pokusů vymanit se z úzké vesty ústavně definovaného postavení vzrostlo v poslední době kvůli skutečnosti, že už 2. března se konají první parlamentní volby od roku 2009, kdy Ahmadínežád a Chamenejí ještě ruku v ruce porazili Zelenou revoluci za změnu politických poměrů. Ahmadínežádovo druhé, a tedy podle ústavy nutně poslední funkční období také vyprší už za rok. Jeho odpůrci se snaží poničit jeho mocenskou základnu natolik, aby mu znemožnili nahradit svou osobu nějakým blízkým spolupracovníkem, který by v Ahmedínežádově politice pokračoval. 

Existuje ještě jeden důvod, proč napětí uvnitř konzervativního tábora roste, a to je narůstání hospodářských problémů. Ty jsou sice zčásti způsobeny Ahmadínežádovými amatérskými zásahy do ekonomiky, ale také zahraničními sankcemi, které v poslední době značně zesílily. Zejména americké kroky k izolaci íránské centrální banky značně postihly mezinárodní transakce íránských občanů, a na dohled je začátek účinnosti evropského odstřižení íránských dodávek ropy, které by Teherán připravily o velký díl příjmů. 

Jednotlivé segmenty íránské státní moci se nyní snaží ukázat na své protivníky, aby na ně mohly svést momentální problémy, které jsou opravdu značné – íránská měna spadla za poslední měsíce o desítky procent, a naopak ceny základního zboží značně vzrostly, což zatěžuje už tak napjaté rozpočty chudých i středostavovských Íránců. A to tím spíše, že mnozí z nich vědí, že na hospodářských těžkostech část íránské mocenské elity díky svému prominentnímu přístupu k zahraniční měně za regulované ceny už teď značně vydělala. 

Řadoví Íránci jsou na svou vládu rozzlobeni, ale za viníka současné situace považují i Západ a nechápou, proč mají trpět oni za kroky své vlády. Té se ovšem zároveň podařilo udělat z otázky nukleárního programu věc národní hrdosti, a žádné sankce pravděpodobně Írán od vývoje vlastních jaderných kapacit neodvrátí – bez ohledu na to, kdo bude ve vládě. Přesto se však v Íránu v poslední době objevuje otázka, zda je nutné vést konfrontační politiku, která zavedla Írán do současného střetu se Západem, a tento káravý prst je namířen na Chamenejího spíše než na Ahmadínežáda. 

Zatím poslední naděje na protržení zábran pří řešení nukleárního sporu zhasla v posledních dnech. Na konci ledna totiž odjela do Íránu bez velké pozornosti skupina inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Tedy té instituce, která vloni na podzim vydala zprávu, podle níž – dle nepřímých důkazů - Írán pravděpodobně vyvíjí jadernou zbraň. Třídenní cestu svých expertů však agentura vyhodnotila jako neúspěšnou. Inspektoři se nemohli setkat s osobnostmi íránského výzkumu, s nimiž chtěli mluvit, a nebyli vpuštěni na místa, která chtěli navštívit. Jejich mise však bude za pár týdnů opět pokračovat. Írán nyní žije brzkými březnovými volbami, a Spojené státy do značné míry také – totiž těmi svými podzimními. Pozitivní stránkou věci je, že dokud bude naděje na účinnost embarga, klesá hrozba ozbrojené konfrontace. 

V běhu je nyní celá řada různých procesů, které se vzájemně kříží, posilují či naopak neutralizují. Dopady ekonomických sankcí, několikanásobný boj uvnitř íránské mocenské elity a samozřejmě i hospodářský a politický stav Západu nebo asijských zemí, které jsou alternativními odběrateli íránských surovin. Naděje na to, že hospodářské těžkosti vyvolají v Íránu revoluci podobnou těm, které proběhly v arabských zemích, však jsou velmi malé. Přesto platí, že otázka íránského vnitropolitického vývoje bude po celý tento rok prvořadou otázkou světové politiky. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.