Jan Fingerland: Libye na zlomu

Libye. TripolisFoto: Martin Dorazín

Sýrie není Libye, říká americká ministryně zahraničí, když má vysvětlit, proč mezinárodní společenství tentokrát nebude chtít řešit situaci v Sýrii vojensky. Stejně bychom ale také mohli říci, že Libye není Sýrie. Libyjská revoluce totiž už proběhla, vyvrcholila známým zabitím Muammara Kaddáfího schovávajícího se v potrubí. A tak dnes už Libyjci oproti svým syrským bližním řeší jiné starosti než otázku, kam s diktátorem.

Některé problémy porevoluční Libye jsou poměrně závažné, jako je nemožnost obnovit pořádek a odzbrojit milice, které bojovaly proti Kaddáfímu, a dnes považují stát za kus své kořisti. Ale jiné otázky dnešní Libye ukazují, že země se snaží vykročit novým směrem. 

Jednu otázku Libyjci vyřešili právě v těchto dnech – a to podobu volebního zákona. Zhruba v červnu by totiž obyvatelé Libye mohli jít ke svobodným volbám do Národního shromáždění, tedy prvnímu svobodnému hlasování po půl století. Jednou z hlavních otázek byla úprava postavení politických stran, se kterým současné zákonodárství nepočítá. Podle nynější úpravy bude pro kandidáty stran vyhrazeno čtyřicet procent křesel v budoucím parlamentu. Jde o významnou otázku, protože původně měli být všichni poslanci formálně nezávislí, což by ovšem v libyjských podmínkách znamenalo zvýhodnit zástupce bohatých klanů a kmenů oproti ostatním. Představitelé stran si sice představovali lepší podíl pro své zástupce, ale současnou úpravu považují za uspokojivou. Při posledních úpravách zanikly také kvóty pro ženy, které měly mít vyhrazenu desetinu míst. 

V platnost zůstává původní návrh, podle kterého nesmějí kandidovat bývalí představitelé starého režimu. Mimochodem, z vyšších veřejných funkcí jsou vyloučeni také akademici, kteří se například podíleli na „vědeckých“ rozborech a samozřejmě i propagaci děl, jako je Zelená kniha Muammara Kaddáfího. V této souvislosti jsou Libyjci důslednější, než jsme byli my před dvaceti lety vůči všem autorům, kteří v různých fázích svého života sepisovali díla o marxismu-leninismu, vědeckém komunismu nebo mezinárodním dělnickém hnutí. 

V zemi, kde lidé žili pod všeobjímajícím vlivem Kaddáfího idejí, které fantazírovaly o džamahírii, tedy vládě mas prostřednictvím přímé demokracie, se rychle množí politické strany. Představují široké spektrum od liberálně sekulárních přes nacionalistické až po islamistické, a také organizace, které se chtějí zasadit o rovnoprávnost libyjských Berberů. Většina těchto stran je zcela nových a vedených nezkušenými lidmi. Už od roku 1950 v Libyi působí, byť v pozdější době skrytě, Muslimské bratrstvo. I ono hodlá vstoupit do červnových voleb, a spekuluje se o tom, že podobně jako jeho souputníci v Tunisku a Egyptě by mohli i libyjští Muslimští bratři velmi dobře uspět. Objevili se i salafisté, tedy islamisté ještě mnohem vyhraněněji zaměření na prosazování náboženství ve veřejném životě. Optimisté tvrdí, že v libyjské společnosti nemají šanci se příliš prosadit. Skeptici poukazují na to, že v mešitách vedených dříve vládou dosazenými imámy se většinou rychle zabydleli právě radikální salafističtí kazatelé, a že tito lidé dostávají významnou finanční podporu ze zahraničí, zejména Saúdské Arábie a případně i Kataru. 

Volby jsou až v červnu, a do té doby libyjský veřejný život čeká rychlá krystalizace. Zatím libyjské orgány řeší jiný, akutnější problém, a to veřejnou bezpečnost a monopol státu na násilí. V Tripolisu i některých dalších městech ještě nadále operují milice bývalých bojovníků proti Kaddáfímu. Tyto milice, které pocházejí z různých částí země, se nyní snaží udržet pod svou mocí důležitá místa a instituce v metropoli, jako je třeba letiště, a tak si zabezpečit vliv v budoucí Libyi. Vládě se nedaří tyto bojůvky odzbrojit a někdy se dokonce jednotlivé skupiny střetnou mezi sebou, jak se to například stalo začátkem února, kdy spolu v ulicích Tripolisu bojovali muži z Misuráty a ze Zintánu. 

Jedním z trumfů v boji o příští podobu Libye a moc nad ní je držení prominentních vězňů. Právě podmínky, v nichž je přes osm tisíc lidí nyní drženo ve vězení, nebo spíše v zajetí, začínají znepokojovat mezinárodní instituce. Organizace Lékaři bez hranic koncem ledna vydala zprávu, podle které jsou lidé zadržovaní v libyjských věznicích coby příslušníci minulého režimu vystaveni špatnému zacházení a často i mučení. Potíž je, že tyto věznice spravují právě milice, a nikoli státní zaměstnanci, a vláda na jejich provoz nemá velký vliv.  

Na špatné poměry v libyjských věznicích poukázal i premiér Vladimír Putin, který tím ospravedlňoval ruskou neochotu přispět k pádu syrského režimu – s tím, že by i v Sýrii věci dospěly do takového stavu, v jakém je nyní Libye. Pozornost vyvolal například případ diplomata, který dříve pracoval na libyjské ambasádě v Paříži a po svržení Kaddáfího působil v Tripolisu jako právník na ministerstvu zahraničí. 19. ledna se dostavil na základnu milice pocházející ze Záíntánu a o 24 hodin později už byl mrtev, pravděpodobně zemřel na následky mučení ve sto kilometrů vzdáleném Zintánu. Otazníky také panují nad osudem Sajfa Isláma Kaddáfího, kterého mají v držení také zintánské milice. Nemožnost nebo neschopnost vlády dostat milice pod kontrolu a nastolit vládu práva ohrožuje jak jednotlivce podezřelé ze spolupráce s Kaddáfího režimem, ale stabilitu a celkový vývoj Libye. 

Ze severní Afriky však přicházejí i pozitivní zprávy. Denní produkce ropy dosáhla už jedné celé tři desetin milionu barelů denně, což už je téměř tolik, kolik činila těžba před začátkem revoluce. Například právě tyto peníze mohou pomoci vybudovat standardní armádu, která absorbuje část milicí a zbytek odzbrojí a nastolí standardní provoz. Podle čerstvého výzkumu z této středy si stále ještě čtyři z pěti Libyjců myslí, že vývoj v zemi jde pozitivním směrem. Což mimo jiné znamená, že Sýrie opravdu není Libye – a to je momentálně dobrá zpráva především právě pro Libyjce. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.