29. listopadu  2012 v 19:13  rubrika: Názory a argumenty

Jan Fingerland: Před vznikem Palestiny

Palestinský prezident Mahmúd Abbás - Foto:  ČTK/AP, Majdi Mohammed

Palestinský prezident Mahmúd AbbásFoto:  ČTK/AP, Majdi Mohammed

Palestinský stát jednou vznikne. Na tom se shodují téměř všichni, ať už ti, kdo se účastní blízkovýchodního dění, anebo ti, kdo tamní události jen pozorují. Nezodpovězenou otázkou však zůstává, kdy se tak stane a v čem vlastně spočívá zřízení Palestiny.

Pokud věc spočívá v uznání ze strany většiny států světa, pak nezávislý palestinský stát možná vznikne už za pár hodin. Valné shromáždění totiž velmi pravděpodobně schválí jasnou většinou, že Palestinská autonomie se stane nečlenským pozorovatelským státem OSN. Jestli ale nezávislost spočívá ve vytvoření fungujícího státu, s jasnými hranicemi, nezávislou politikou a fungující ekonomikou, pak dnešní noc přelomem nebude. 

Na Valné shromáždění OSN se s žádostí o uznání Palestiny za nečlenský stát obrátil prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás. Učinil tak poté, co vloni Rada bezpečnosti kvůli americkému nesouhlasu neschválila palestinskou žádost o plné členství. Nyní tedy Abbás šel proti americkému doporučení a obrátil se na Valné shromáždění, kde americké veto neplatí. 

Stanovisko Mahmúda Abbáse je, že mírové rozhovory s Izraelem selhaly, a to kvůli izraelské neochotě jednat, případně kvůli izraelské neochotě zastavit výstavbu svých osad na Západním břehu, kterou palestinské hnutí Fatáh považuje za území budoucí Palestiny. A má jistě pravdu v tom, že tato a ani pravděpodobná budoucí izraelská vláda po blízkých volbách není pro jednání s Palestinskou samosprávou příliš slibným partnerem. 

Díky svému povýšení na nečlenský stát Palestina získá mnohem vyšší diplomatické postavení. Bude mít možnost účastnit se rozprav ve Valném shromáždění, a získá přístup do některých agentur OSN. Hovoří se také o tom, že získá možnost podávat žaloby proti Izraeli u Mezinárodního trestního soudu, ale to není automatické. V každém případě ale bude moci efektivněji vyvíjet tlak na Izrael v řadě budoucích jednání. Sami Palestinci tvrdí, že jim nejde ani tak o samo diplomatické povýšení, jako spíše o obnovu rozhovorů, nyní už s velkou částí OSN za zády. Výsledkem prý má být to, co bylo smyslem i původních mírových dohod z Osla, tedy zřízení palestinského státu, který uzavře mírovou dohodu s Izraelem a bude garantovat mírové soužití s ním. 

Z hlediska samotného Abbáse jde také o způsob, jak zabránit neustálému poklesu své popularity a také nepříjemnému dojmu naprosté bezvýznamnosti, jak se ukázalo během války mezi Izraelem a Hamásem v Gaze. Abbás a jeho hnutí Fatáh vládnou jen na Západním břehu, a i tam čelí řadě problémů, včetně neschopnosti tento „protostát“ efektivně řídit. Diplomatické vítězství v New Yorku ho posílí proti Izraeli, ale i Hamásu. Nyní se Abbásovi dostalo nečekané podpory i od rivalů z Hamásu. Ti Abbáse podpořili, protože tím poškodí Izrael. Se samou podstatou Abbásova kroku však souhlasit nemohou, protože implicitně uznává existenci Izraele a jeho právo na hranicích z doby před rokem 1967. 

Izrael je v mnoha ohledech poraženou stranou. Pro palestinskou žádost nebudou hlasovat jen státy třetího světa, které ostatně uznaly palestinskou státnost už při jejím prvním vyhlášení Jásirem Arafatem v roce 1988, ale také většina západoevropských zemí. To je symbolicky velmi významná diplomatická porážka Izraele. Určitý počet států, pravděpodobně včetně Německa, se hlasování zdrží, podobně se asi zachová řada bývalých komunistických států. Proti budou hlasovat jen nemnozí, včetně Spojených států. Česko bude podle svého oznámení hlasovat proti. Pozice Prahy je dlouhodobě taková, že je pro dvojstátní řešení konfliktu, tedy vznik nezávislé Palestiny, ale dodává, že její zřízení by mělo být výsledkem přímého jednání mezi Izraelem a palestinskými představiteli. Podobně argumentují i Američané nebo Kanaďané. 

Izraelské stanovisko je, že Abbásův krok je vlastně porušením dohod z Osla, které předpokládaly vznik palestinského státu na základě oboustranné dohody, a že Izrael se tedy už nemusí cítit vázán těmito dohodami. Šlo tehdy o dohody, které zřídily Palestinskou samosprávu a předaly do její správy území na Západním břehu a v Gaze. Izrael také původně hrozil rozsáhlými odvetnými opatřeními, pokud Abbás žádost podá, ale nakonec bude izraelská reakce mnohem mírnější. Jednak proto, že palestinská žádost získá tak velkou podporu významných států, a za druhé proto, že Jeruzalém nechce přílišným hlukem přidat Abbásovu kroku na větším symbolickém významu, než je nevyhnutelně nutné. 

Jak jsme říkali na začátku, je otázkou, v čem vlastně spočívá vznik palestinského státu, zda jeho přijetím za nečlenský stát OSN, nebo jeho skutečným zřízením. Představitelé Palestinské samosprávy dali zatím přednost tomu prvnímu a tvrdí, že reálný pokrok k vytvoření vlastního státu se tím nezpomalí, ale naopak. Mají pravdu v tom, že čas plyne a nic se neděje. Potíž je, že na tom mají velký podíl i oni sami. 

Mahmúd Abbás se přímému jednání se svými izraelskými protějšky v posledních letech většinou vyhýbal, anebo si kladl předběžné podmínky, o kterých věděl, že je druhá strana nebude moci splnit. Pokud ovšem považoval okupaci za prvořadý problém a měl šanci jednat, nebylo jeho jednání logické – vždyť to byl on, ne Izraelci, kdo chtěl rychle dospět ke zřízení nového státu. To byl například způsob uvažování sionistických politiků před zřízením Izraele v roce 1948 – vytvořit fungující struktury a přijmout jakékoli řešení, které povede k samostatnosti a suverenitě. Mahmúd Abbás se však místo budování praktických předpokladů pro fungování vlastního státu uchyluje k náhradnímu řešení – zvyšování jeho mezinárodního postavení. 

Abbásovo jednání ve skutečnosti nebylo nelogické, ale mělo logiku z hlediska jiných cílů. Mahmúd Abbás věděl a ví, že skutečný kompromis s Izraelci by vyžadoval ústupky, na které svůj národ on – ani jiní politici – nepřipravili a které by palestinská ani arabská veřejnost nepřijaly. Jde zejména o osud palestinských uprchlíků, kteří žijí v okolních zemích a pro které žádá návrat do jejich bývalých domovů v Izraeli. Jde ale také o vytyčení hranic s Izraelem, které nebudou moci vést přesně podle linie příměří z let 1948 až 1967, případně i nelehký problém dělení Jeruzaléma a dalších posvátných míst. Místo dojednání těchto detailů s těmi, kterých se týká, tedy Izraelci, přesunul prezident Abbás palestinskou věc do oblasti mezinárodní diplomacie. 

Abbásův postup by však přece jen mohl mít pozitivní dopad, pokud by vedl k obnově jednání a k urychlenému řešení situace, ale to není pravděpodobné, protože právě teď nebudou Izraelci jednání nakloněni – zvláště ne po poslední válce s Hamásem. Pro Izrael je motivací bezpečnost, přičemž je nutné si uvědomit, že většina Izraelců žije v úzkém pobřežním pásu kolem Tel Avivu a západního Jeruzaléma, tedy v bezprostřední blízkosti Západního břehu. Abbás nemůže čekat, že Izraelci, byť nyní pod zvýšeným tlakem, budou ochotni vydat další území entitě, která není politicky jednotná a zčásti je v rukou teroristické organizace. Palestinské instituce jsou přitom velmi slabé a nezralé, a nyní i sám Abbás dal najevo, že je pro něj virtuální pokrok více než budování funkčních státních struktur a trvalá dohoda s nepřítelem. Izrael tedy bude dávat přednost řízenému konfliktu před riskantním mírem. 

Západní státy hlasováním pro pozorovatelský status Palestiny chtěly podpořit vznik státu, ale možná jeho představitele zbavili motivace činit praktické kroky k faktické samostatnosti. Skutečná nezávislost – a to i na rozsáhlé zahraniční pomoci, kterou Palestinská autonomie z titulu svého specifického postavení dostává – dokonce není v zájmu mnoha z těch, kdo o palestinských věcech dnes rozhodují. A navíc samotný Abbás bude nyní při dojednávání nutných kompromisů těžko ustupovat z pozic, které zacementoval právě svým schválením Palestiny ve Valném shromáždění. Kompromis v otázce hranic a dalších záležitostí při tom bude nutný. 

Je tedy možné, že nadcházející palestinský diplomatický úspěch bude krokem zpět od hlavního cíle, totiž vytvoření samostatného a fungujícího státu. Naděje, že tomu tak nebude, však nepochybně jsou. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Autor:  Jan Fingerland

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas