25. listopadu  2011  rubrika: Názory a argumenty

Jan Fingerland: Ruská ruleta v Sýrii

Sýrie - Foto:  ČTK

SýrieFoto:  ČTK

Oblast východního Středomoří má v mezinárodní politice už po desítiletí pochybnou čest být náhradním bojištěm pro spory jiných. Týkalo se to studené války, a je to pravda i nyní. Situace v Libanonu, Paslestině nebo Iráku je pokračováním mezinárodní politiky některých mocností jinými prostředky. A to zvláště tam, kde se těmto zemím nechce vstoupit do přímé konfrontace.

Důležitou kapitolou geopolitiky Blízkého východu je vztah mezi Ruskem a Sýrií, který v posledních měsících nabyl na významu. Z Moskvy se totiž stal přední ochránce Damašku na mezinárodním poli. Rusko zaštítilo syrský režim před kritikou ze strany Rady bezpečnosti OSN za tvrdý postup proti demonstrantům a ochránilo jej i před případnými sankcemi. Odkud se tato ruská politika bere? 

Rusko-syrské vztahy sahají přinejmenším do 50. let, kdy Sovětský Svaz učinil Sýrii jedním ze svých předních partnerů na Blízkém východě. Původní sovětská sázka na Izrael nevyšla, protože ten se stal spojencem Západu, a ani tradiční monarchie nebyly dobrými kandidáty na spolupráci se svovětským blokem. Sýžrie se svou polosocialistickou hospodářskou politikou a se svým antiimperialistickým tónem však byla ochotná se Sověty spolupracovat. Moskva se tak podílela na rozvoji syrského průmyslu i zemědělství, a také na jeho vyzbrojení. To ostatně platí i dnes. Sýrie je třetím největším odběratelem ruských zbraní na světě a devadesát procent jejích zbraní pochází z Ruska. Pro Moskvu to znamená velký důvod rozmyslet si, zda chce opravdu ztratit tak dobrého zákazníka. 

Ruský zájem o Sýrii má však hlubší kořeny, a ty sahají až do strřategických úvah dob studené války. Sýrie je velmi výhodně položena, a umožňuje tak přímý přístup k hned několika klíčovým zemím nebo ohniskům napětí. Tedy Iráku, Kurdistánu, Linoanu, a samozřejmě i zprostředkovaně k palestinským záoležitostem. V jistém smyslu nelze bez syrského souhlasu uzavřít izraelsko-palestinský mír a tedy vlastně ani bez Ruska. Sýrie také dnes už jako jeden z mála zdejších států udržuje protiamerickou linii, a je navíc klíčovým spojencem Íránu, jenž je takéo důležitým kamenem v ruské geopolitické hře, kterou ruští stratégové pořád ještě vnímají jako obranu proti Západu a jeho ambicím. V jistém smyslu má Moskva pravdu, když se domnívá, že změna vládců v Damašku by vedla k novému a pro Rusko méně výhodnému rozdání karet na Blízkém východě i jinde. 

Rusko v poslední době nejen inkasovalo, ale také do Sýrie hodně investovalo. Odpustilo jí například mnohamiliardové dluhy. Získalo také zakázku na obnovu a modernizaci dvou vojenských přístavů a mluví se o tom, že přístav v Tartusu je ve skutečnosti míněn jako námořní základna pro ruské lodě. To by znamenalo, že by se Rusku podařilo zachytit ve Středomoří a tak posílit svůj vliv v oblati, která mimo jiné bezpsprostředně soumsedí s Evropou. Rusko také dodalo Sýri velmi moderní zbraně, které z této země znovu udělalo to, čím bývala za Háfize Asáda – vojensky velmi silného hráče. Tím tedy byl, ale to se může změnit, protože současné nepokoje ze Sýrie opět učinily „nemocného muže“ Levanty. 

Rusku jde však hlavě o to, aby Sýrie nevypadla z jeho schématu na udržení ruského vlidu na Blízkém východě, kde vlastn už jiného podobně cenného spojence nemá. Sýrie je také ideálním příjemcem ruské technologie ve svět, kde se ruské firmy potýkají se západní konkurencí, a to nejen kvůli technické převaze, ale i politické podpoře know how. 

Moskvě však při spolupráci s Damaškem jistě nešlo jen o peníze, ale i prestiž a vliv. Nyní však Rusko neinvestuje své peníze, ale svou důpvěryhodnost, aby udrželo dosavadní režim při životě. Ruští představitelé opakovaně zablokovali přijetí rezoluce kritické vůči syrskému postupu proti demonstrantům a zcela jistě by zablokovalo i rezoluci, kteoru by otevíralo dveře nějakému mezinárodnímu ozbrojenému zásahu, podobně jako tomu bylo v Libyi. Zhroucení syrského režimu by pro Rusko bylo „geopolitickou tragédií“, máme-li použít obrat, který Vladimir Putin před časem vyřkl v jiné souvislosti. Pokud však Asad padne, a to se s každým dnem zdá pravděpodobnější, postaví to Rusko před nový problém. Nejen formulovat jeho novou blízkovýchodní politiku po ztrátě klíčového spojence, ale také – jak si usmířit nové vládce Sýrie z řad dosavadní opozice, kteří si určitě budou dobře pamatovat, kdo až do poslední chvíle podpovoral jejich kata. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Autor:  Jan Fingerland

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas