6. srpna  2012 v 16:45  rubrika: Názory a argumenty

Jaroslav Bican: Evropské dluhopisy jako cesta z krize?

Dluhopisy - Foto:  Comstock Images

DluhopisyFoto:  Comstock Images

Jako řešení evropské dluhové krize jsou často zmiňovány společné evropské dluhopisy. Zkusme si představit eurozónu jako jeden stát vydávající vlastní dluhopisy. Byl by to zdravý a spolehlivý dlužník?

Vyjděme z čísel, které máme k dispozici díky evropskému statickému úřadu Eurostatu. Náš nový stát ke konci roku 2011 dlužil 8,2 bilionu euro. Jinak řečeno 87,2% HDP. Tento dluh se za poslední tři roky zvýšil o 2,2 bilionu tedy o 27,1% HDP. Nezaměstnanost v tomto státním celku dosáhla v květnu 11,1%. Ve stejném období loňského roku to ještě bylo rovných 10%. Ve věkové skupině do 25 let nemá práci 22,6% lidí o 2,1% více než před rokem. Naděje mnohých se soustředí na nejvýkonnější část nového státu Německo. Tomu se sice v roce 2011 povedlo zásluhou ekonomického růstu své zadlužení snížit o 1,8% HDP na 81,2%, ale jeho dluh přesto vzrostl o 31 miliard euro na 2,088 bilionu. Další významná oblast Francie na konci roku 2011 dlužila 85,8% HDP, o 3,5% HDP více než před rokem. Celkem šlo o 1,7 bilionu euro. 

Nový stát má zkrátka velké dluhy, které stále stoupají. Zároveň má i rostoucí nezaměstnanost. Otázka je, jak dlouho bude trvat, než se nový stát dostane do stejné situace jako je nyní Itálie či Španělsko, jejichž cena dluhopisů je natolik vysoká, že další zadlužování se pro ně stává už neudržitelné. Stojí za zmínku, že výše dluhu Španělska byla na konci roku 2011 68,5% tedy výrazně menší než v případě Německa. Samozřejmě Španělsko se od Německa liší rychlostí zadlužování, růstem ekonomiky i mírou nezaměstnanosti, ale co se týče velikosti dluhu, je na tom o dost lépe. 

Společné evropské dluhopisy by jistě určitou dobu žily ze své pověsti dané ekonomickou silou Německa. Jak se to ostatně daří například Francii, která má mnohem lepší rating, než by odpovídalo velikosti jejích dluhů a výkonu ekonomiky. Dříve či později však tato pověst vezme za své a pozornost se upře na reálná čísla, která mluví jasně už dnes. 

Pro větší názornost si můžeme pomoci příkladem, který použil politolog Jiří Pehe ve svém textu psaném pro Deník Referendum. Pehe popisuje rodinu, která finanční problémy některých svých členů vyřeší tím, že zavede společnou kreditní kartu. Využijme čísla od Eurostatu a představme si stav Peheho rodiny po zavedení společné kreditky. Na kartě je dluh více než 627 tisíc. Rodina měsíčně vydělává 60 tisíc. S tímto platem ale nevystačí a jen za loňský rok si na své výdaje musela půjčit dalších více než 15 tisíc. A kdyby za letošní rok nedostala přidáno 14 tisíc, dopadla by ještě hůře. Jak dlouho bude trvat, než se banka začne bát o své peníze a rodině kartu zablokuje? 

To vše ještě neznamená, že myšlenka společných evropských dluhopisů je špatná. První problém je ale v tom, že vůbec není jisté, zda se tento nápad podaří prosadit. Aby na něco takového přistoupili němečtí voliči, budou požadovat možnost mluvit do rozpočtů jednotlivých států eurozóny. A je otázka, jestli s tím jednotlivé země budou souhlasit. Další obtíž spočívá v tom, zda je vůbec možné snižovat pomyslné rodinné zadlužení takovou rychlostí, aby to přesvědčilo banku o tom, že je bezpečné rodině půjčovat stále další prostředky. Zde je třeba připomenout, že každý rok je část dluhu na kreditce splatná a aby rodina tyto peníze mohla zaplatit, musí si vzít novou půjčku. 

Evropské dluhopisy podle mě krátkodobě pomohou vyřešit problém drahých dluhopisů Španělska a Itálie, ale spíše než o řešení dluhové krize se jedná o prostředek jak získat čas. Toho času ale může být mnohem méně, než se zdá. A proto je třeba už nyní přemýšlet o tom, jaký bude další krok. Nedivil bych se, kdyby jím bylo spojení Evropské centrální banky a záchranného fondu tak, aby byl zajištěn neomezený zdroj jeho financování. V případě potřeby by ECB zkrátka vytvořila nové peníze. Tato cesta by mohla vést k tomu, že evropské dluhy by postupně smazala inflace. To je ale pouhá spekulace. Evropské politické elity ještě stále žádné dlouhodobé řešení krize nepředstavily. Zatím o něm dokonce ani nevedou debatu. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas

Autor:  Jaroslav Bican

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas