15. prosince  2012 v 16:30  rubrika: Názory a argumenty

Jaroslav Bican: Krátké kalhoty pro Václava Havla

Václav Havel objektivem Tomki Němce - Foto:  foto © tomki němec

Václav Havel objektivem Tomki NěmceFoto:  foto © tomki němec

Pomalu ale jistě se blíží první výročí smrti Václava Havla. 18. prosince se plánuje jedna celkem netradiční akce na jeho připomenutí. Pokud se jí chcete zúčastnit, stačí, když si na celý den ohrnete kalhoty.

Proč? Organizátoři to vysvětlují tak, že hledali způsob jak uctít památku Václava Havla způsobem, který by byl výrazný, zapamatovatelný a jednoduchý, aby se k němu mohlo připojit co nejvíce sympatizantů. Co ohrnutím kalhot chtějí vyjádřit? 

Za jednu z vlastností prvního českého prezidenta, na kterou nechtějí zapomenout, považují jeho schopnost s nadhledem se zasmát sám sobě, a proto si jej v den výročí jeho úmrtí chtějí připomenout právě takto. Podle organizátorů, kteří se charakterizují jako skupina mladých lidí, přátel, které spojuje úcta vůči Václavu Havlovi, se jedná o gesto, které může následovat každý. Navíc je humorné, nenásilné, ale výrazné a snad i české. Na vysvětlenou ještě dodejme, že onehdy na vojenské přehlídce, kdy si celý svět všiml krátkých kalhot Václava Havla, ve skutečnosti nešlo o kalhoty krátké ale povytažené. 

Organizátoři akce by rádi zavedli novou tradici. 18. prosinec, den výročí smrti Václava Havla, si tímto způsobem chtějí připomínat každý rok. Lidem, kteří tento happening vymysleli, je třeba přiznat velkou invenci. Nápad je to v každém případě vtipný a neotřelý, přesto se nad ním nemohu zbavit jistých rozpaků. Organizátoři sami hezky popsali, proč chtějí Václava Havla uctít právě ohrnutím kalhot: je to výrazné a jednoduché. Je to gesto. Jinak řečeno vykasat si kalhoty je mediálně vděčné. Skupina příznivců Václava Havla měla dobrou vůli něco uspořádat, to je třeba ocenit, ale forma se pro ně stala až příliš určující. Nechci snižovat Havlovu schopnost nadhledu, ale neměli by si mladí lidé z něho brát a připomínat něco úplně jiného? Něco, co sami autoři kalhotového happeningu nevědomky popírají? 

Za minulého režimu to byl právě Václav Havel, kdo se nebál jít proti dominantnímu duchu doby. Věřil v sílu pravdy, kdy i činy zdánlivě bezmocných jedinců, kteří do převažujícího prostředí složeného z prázdných, na lži postavených rituálů a forem vnesou její světlo, mají obrovský vliv. To je podle mne to, v čem je třeba na Václava Havla navázat, co připomínat a v čem se mu snažit dostát. Každý, kdo se k Václavu Havlovi hlásí, by měl mít tohle na paměti. Otázka zní, jestli i dnes existují nějaké prázdné, na lži postavené rituály a formy, se kterými by se Havlovi pokračovatelé neměli smířit. 

Nedávno jsem zažil ve studentském prostředí debatu, kdy šlo o to, zda je dobré, aby se studenti vyhranili proti jedné velmi komerční akci, která se sice studentstvem zaštiťuje, ale ve skutečnosti její cíle se studenty nic moc společného nemají. Zaznívaly tam argumenty, že to přece nejde, abychom tuto událost nepodpořili, popř. se dokonce proti ní vymezili. Co kdyby o nás televize natočila reportáž? Vždyť bychom si tím mohli strašně uškodit. Pro některé přítomné stála na prvním místě opatrnost, abychom si náhodou proti sobě někoho nepoštvali, abychom příliš nevybočili z hlavního proudu. Někteří vůbec nerozuměli tomu, proč by měl být problém podpořit čistě komerční akci. Dneska je přeci všechno komerční. 

To přece nejde. Kam bychom takhle přišli? Pokud se však chce někdo hlásit k Václavu Havlovi – a to ne jako k ikoně, kterou zná celý svět, ale k tomu zásadnímu z jeho postojů a idejí, tak na tohle přistoupit nemůže. Má studentské aktivity určovat televize? Mají se zakládat na tom, co v ní pěkně působí? Co je dostatečně sexy a zaujme diváky? Nic proti mediálně vděčným happeningům na podporu dobré věci, ale vše má své hranice. A myšlenky by měly být tím určujícím. 

Připomínání si Václava Havla ohrnutím kalhot je podle mne čin, který jde až příliš s dobou. Nese se na vlně toho, co je poutavé a snadno uchopitelné. Tohle gesto jistě zaujme, ale zároveň jen utvrzuje ty prázdné, na lži postavené rituály a formy, které dnes máme. A každá doba nějaké má. Abychom dostáli ideám, které Václav Havel zastával, je třeba tyto rituály rozpoznávat a rozhodně je svým chováním nepotvrzovat: vzpomeňme na zelináře z Havlovy Moci bezmocných. To není nic proti organizátorům kalhotové akce. Myslí to dobře, jen jsou dnešní dobou zválcováni více, než tuší. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 
 

Autor:  Jaroslav Bican

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas