Jaroslav Bican: Uplatnění humanitně vzdělaných lidí

Vzdělání 21Foto:  MediaKom

Jedním z problémů současného vysokoškolského systému, o kterém se mluví i v souvislosti s novým vysokoškolským zákonem a zavedením školného, je velké množství humanitně vzdělaných lidí, které vysoké školy každý rok vypouští na trh práce. V reakci na můj komentář s názvem Co s vysokou nezaměstnaností mladých lidí, mně jeden posluchač napsal, že se mnou souhlasí, že v ideálním případě by člověk měl vykonávat jen tu práci, kterou si sám vybere, co když ale po ní nebude poptávka?

Jako názorný příklad uvádí politologii, tedy obor, který studuji. Posluchač se omlouvá, že mi nechce brát iluze, ale nikdy v životě se nesetkal s inzerátem typu „hledám politologa“. Na jiném místě píše, že se obává toho, kde a jak politologové a absolventi jiných humanitních oborů, kterých je nadbytek, skončí. Svoji úvahu uzavírá tvrzením, že už dále nemůžeme žít v „zaopatřovacím státě“. Už na něj totiž nemáme. Navíc každý zodpovídá za svůj osud, pokud možno sám, což vyžaduje obrovskou flexibilitu a celoživotní vzdělávání. Časy, kdy se stačilo vyučit a stát měl povinnost se o zaměstnání postarat, jsou nenávratně pryč. Tolik posluchač. 

V mnohém s jeho názory souhlasím. Sdílím jeho obavu o to, kde skončí vystudovaní politologové a další humanitně vzdělaní lidé. Nemyslím, že jsou už z principu neuplatnitelní. 

Rozhodně se ale nedomnívám, že každý, kdo v současné době studuje politologii, se jí také bude živit. Řada lidí ji studuje jen z toho důvodu, že se dnes vysokoškolské studium bere jako samozřejmost, a protože jim politologie připadá jednodušší než například jaderná fyzika. To ale podle mne neznamená, že určitá část těch, kteří tento obor studují, si nakonec politologií nebudou vydělávat. 

Musí ale opravdu vědět, proč ho studují. Musí jím být fascinováni, být aktivní v tom, že už během studia načerpávají maximum zkušeností v praxi a jsou ochotni leccos obětovat tomu, aby se tímto oborem mohli živit. Pevně věřím, že kdo se politologií chce živit, ten se jí uživí. Pravdou ale je, že studentů humanitních oborů je příliš mnoho. Kromě toho jejich situace je velmi odlišná v Praze a v jiných částech České republiky. Navíc tento problém bude podle mne v čase stále narůstat s tím, jak se bude prodlužovat odchod do důchodu, pracovní místa budou obsazená a absolventů bude přibývat. 

Ti, kteří o to budou hodně usilovat a budou připraveni si kvůli tomu mnohé odříct, práci najdou (např. nezaměstnanost absolventů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy je velmi nízká), určitě ale nemohou čekat na inzerát s nadpisem „hledám politologa“. V tomto smyslu sdílím posluchačův názor, že dnešní doba klade velké nároky na samostatnost, odpovědnost, flexibilitu a celoživotní vzdělávání. 

Pokud budou chtít absolventi humanitních oborů najít práci, rozhodně si nevystačí s tím, že budou pročítat pracovní nabídky. Budou si muset pracovní místa sami vyhledávat – telefonovat a psát do konkrétních firem a institucí a neustále se vnucovat – a to už během studia. Druhá možnost je, že o práci nebudou žádat, ale prostě si ji vymyslí. I v mnohých humanitních oborech je možné podnikat. Stačí mít dobrý nápad a dostatek vůle a odvahy. 

Do určité míry s posluchačem souhlasím i v tom, že už není možné dál žít v „zaopatřovacím státě“. Ano, občané nemohou být pasivními bytostmi, které pouze čekají na to, že se o ně stát postará. Zároveň je ale třeba dát velký pozor na to, aby teze o tom, že „zaopatřovací stát“ je minulostí, nebyla zneužita k tomu, že ti, kteří ze státu odčerpávají prostředky v řádech stamilionů, miliard a desítek miliard, v tom budou směle pokračovat a ti, kteří dostávají několikatisícovou podporu na základní přežití, budou vystaveni neuvěřitelné šikaně. Střední třída, která je zárukou stability každého státu, bude pod stále rostoucími ekonomickými tlaky (DPH, školné atd.). A stejně tak bude pokračovat privatizace veřejného sektoru, jejímž cílem není nic jiného než opět obohacení konkrétních lidí a skupin. 

Stejně jako posluchač si myslím, že se v budoucnosti neobejdeme bez samostatných a odpovědných občanů a že už rozhodně nebude stačit, aby se člověk vyučil či vystudoval a měl jistotu, že získá práci. Asi nelze chtít po státu, aby se lidem postaral o pracovní místo na celý život. Přesto to ale bude muset být alespoň částečně on, kdo bude občany vychovávat k tomu, aby se o sebe uměli sami postarat. Je velmi sporné, nakolik to současné české školství dělá. Do jaké míry rozumí průměrný absolvent českého školství světu současných médií? Nakolik je ekonomicky gramotný či jak moc je veden k tomu, aby se nebál angažovat na různých úrovních společenského života? 

Další problém spočívá v tom, že se dostáváme do stavu, kdy pracovních příležitostí je čím dál méně, a situace, kdy velká část lidí nemá práci, je nevyhnutelná. Pracovních míst je prostě málo. Řešení mohou být různá. Může se jednat o určité systémové kroky, které kombinací snižování úvazků a nějakou podobou dotací umožní, aby byla práce pro více lidí. Druhou cestou by byla podpora kreativity a odvahy občanů, aby se nebáli podnikat a vymýšlet své vlastní způsoby, jak by sami sebe mohli zaměstnat. Třeba vytvořit „nový facebook“ nebo rozvíjet vlastní podnikání či živnost. Popř. je možné obě navrhovaná řešení skloubit. 

V každém případě stojíme před výzvou, jak dosáhnout takových podmínek, ve kterých si občané budou moci vybrat takové zaměstnání, které opravdu chtějí, ale zároveň budou mít svůj život natolik v rukou, že po několika letech studia politologie nebudou brečet nad tím, že nemohou najít práci. Buď ví, proč ji studují a vždy se už nějak protlučou, anebo se jí měli zdaleka vyhnout. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.