Jaroslav Šebek: Kardinálové v České republice

Papež Benedikt XVI. jmenuje Dominika Duku kardinálemFoto:  ČTK

Dnes, v úterý 21. února, se vrátil nově jmenovaný kardinál Dominik Duka zpět do vlasti a z letiště zamířil do pražské katedrály, aby zde mimo jiné uctil ostatky svatého Vojtěcha.

Současné jmenování není jen důležitým gestem papeže Benedikta XVI. vůči katolické církvi v České republice, ale lze ho chápat i jako výraz ocenění a svým způsobem i vyznamenání pro celou naši zemi, která je sice považována za jednu z nejsekularizovanějších zemí Evropy a snad i světa, ale přitom se zde – i zásluhou D. Duky – odehrávají, byť možná ne tak zjevně, procesy dialogu mezi světem konfesního a sekulárního intelektuálního a dá se říci i obecně kulturního světa, které jsou nyní i pro Vatikán velice důležité. 

Je totiž třeba zajímavé, že mezi nyní jmenovanými kandidáty nebyl kupříkladu arcibiskup španělského Toleda (v úřadě je přitom o rok déle než Dominik Duka), které jako sídlo španělského primase patří k tradičním místům, spojeným s kardinálskou hodností. A Španělsko je přitom rovněž považováno i za tradičně katolickou zemi s velkým počtem aktivních věřících. 

S letošním jmenováním arcibiskupa Duky je spojeno konkrétně pro Prahu jedno prvenství. Poprvé v historii má pražská arcidiecéze na několik měsíců, tedy přesně do 17. května, kdy Miloslav Vlk, Dukův předchůdce v úřadě pražského arcibiskupa dovrší osmdesátiny, dva kardinály s volitelským právem. 

Také příběhy dalších kardinálů, zejména v posledních desetiletích, jsou zajímavým svědectvím nejen o příběhu českých duchovních dějin, ale i o peripetiích, v nichž se pohybovala naše společnost. 

První kardinálské jmenování pro nový československý stát přišlo relativně pozdě, až v roce 1935, kdy se jím stal pražský arcibiskup Karel Kašpar. Velké šance se tehdy přisuzovaly také olomouckému arcibiskupovi Leopoldu Prečanovi, protože se významně zasloužil o zdar celostátního katolického sjezdu v Praze v létě 1935, jehož průběh s uznáním později hodnotil i Vatikán. Kašpar byl však velice dobře zapsán v kuriálních kruzích již od dob svých římských studií, což byl důležitý odrazový můstek pro rozvoj jeho církevní kariéry. 

Karel Kašpar se poté triumfálně vrátil do Prahy a lze říci, že i toto jmenování přispělo k dalšímu vylepšení vztahů mezi republikou a katolickou církví, které se projevilo i významnou rolí, jakou sehrála katolická politika při prosazení volby Edvarda Beneše prezidentem, jež se odehrála takřka souběžně. 

Tři další jmenování se odehrály již v etapě komunistické vlády. První z nich se týkalo pražského arcibiskupa Josefa Berana, který byl od června 1949 internován na různých místech Čech a Moravy. Již od poloviny 50. let se začaly komunistické orgány intenzivně zabývat řešením jeho dalšího působení, které se znásobilo v okamžiku zahájení rozhovorů mezi československou vládou a Vatikánem počátkem 60. let. 

V říjnu 1963 byl sice propuštěn z internace, ale do vedení arcibiskupství se nevrátil a neustále žil pod dozorem Státní bezpečnosti. V lednu 1965 byl nakonec jmenován kardinálem a odlet na konzistoř a oficiální převzetí nové hodnosti bylo cestou, jak otázku dalšího církevního vývoje u nás řešit. Do Prahy specielně přijel uprostřed února 1965 na několik dní i známý vyjednavač se zeměmi za železnou oponou Agostino Casaroli, aby vyřídil záležitosti kolem Beranova odjezdu do Říma, odkud se však již nesměl do vlasti vrátit. 

Důležitou součást rozhovorů tak představovala otázka nástupnictví v jednotlivých diecésích, na prvním místě pochopitelně v Praze, kam byl jmenován tajně vysvěcený olomoucký biskup František Tomášek. Biskup Tomášek byl původně navržen do Olomouce, ale jen v případě, že post v Praze obsadí někdo z prorežimně orientovaných kandidátů. Na to však vatikánští diplomaté nepřistoupili, a tak všechny ostatní české a moravské diecéze zůstaly do Pražského jara neobsazeny biskupem. 

Beran se nerad podvolil tvrdému nátlaku ze strany komunistického státu a nikdy nepřestal doufat v opětovný návrat do vlasti. Komunistický režim však měl ovšem z respektu, jakému se stále těšil ve velké části veřejnosti, takovou obavu, že nemohly být v Čechách pohřbeny ani jeho ostatky po smrti v květnu 1969. 

Josef Beran je tak jediným kardinálem z českých zemí, který je pochován v kryptě svatopetrské baziliky vedle hrobů významných papežů. Ani pro Tomáška však nebylo přijetí nového postu příliš jednoduché. V Praze se cítil izolovaný a těžko si hledal loajální spolupracovníky. Navíc se musel sžívat s novou mentalitou, která byla vzdálená od prostředí moravského venkova, kde dlouhá léta působil jako duchovní. 

František Tomášek, který spravoval arcidiecézi stále jen jako apoštolský administrátor, tedy jako Vatikánem pověřený správce, si však svým úsilím o pozvednutí náboženského a duchovního života získal důvěru Vatikánu a od papeže Pavla VI. získal kardinálský purpur v květnu 1976, i když „in pectore“, tedy tajně, jeho jmenování bylo zveřejněno až v červnu 1977. Při této příležitosti byla dokončena vyjednávání o definitivním sladění diecézních hranic se státními, která se řešila od konce 20. let, tento krok byl oficiálně potvrzen 30. prosince 1977. 

Tomášek byl zároveň ve stejný den oficiálně jmenován i pražským arcibiskupem, což dále posílilo jeho autoritu v očích věřících. 

Tajně byl v konzistoři za kardinála vyhlášen v roce 1969 i litoměřický biskup a člen řeholního společenství salesiánů Štěpán Trochta, jehož jméno vešlo ve známost až o čtyři roky později. To však již stoupal zájem komunistických úřadů o omezení jeho vlivu, a proto byl vystaven neustálým šikanám ze strany církevního tajemníka, které přispívaly k rapidnímu zhoršování jeho zdravotního stavu. Po jednom takovém vyčerpávajícím rozhovoru Trochta v dubnu 1974, týden před Velikonocemi, zemřel. 

Prvním porevolučním kardinálem se stal v roce 1994, tři roky po jmenování do čela pražské arcidiecéze, Miloslav Vlk. O devět let později jmenoval papež Jan Pavel II. kardinálem Tomáše Špidlíka, který byl zároveň prvním, kdo neměl biskupské svěcení, ale patřil k dlouhodobým teologickým poradcům papeže Jana Pavla II.


 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.