11. listopadu  2004  rubrika: Názory a argumenty

Jásir Arafat, modla i terorista

Po týdnu v kómatu a 13 dnech hospitalizace ve vojenské nemocnici u Paříže zemřel v noci na čtvrtek palestinský předák Jásir Arafat. Oficiální příčina úmrtí oznámena nebyla; neoficiálně agentury uvádějí selhání orgánů.

Jásir Arafat neboli Abú Amar, jak znělo jeho bojové jméno, byl jediný palestinský národní vůdce, kterého Palestinci kdy měli, a zároveň snad nejkontroverznější politik moderních dějin. Pro Palestince zbožňovaný idol, na jehož rozkaz mnozí bez ptaní zabíjeli i umírali, pro Izraelce lhář, terorista, vrah a válečný zločinec, který měl na svědomí tisíce zbytečných životů. 

Na mnoho let se mu podařilo přesvědčit velkou část světa, že terorismus a vraždění nevinných lidí jsou legitimním bojem za nezávislost státu, který už jednou vznikl. Když ale o jeho existenci Spojené národy v roce 1947 rozhodly, Palestinci, včetně Arafata, ji odmítli jen proto, aby ji nezískal také Izrael, a dali přednost ozbrojenému boji proti němu. Arafat tak celý svůj život zasvětil získání něčeho, co jeho lid už měl, a nikdy neopomněl promarnit šanci, když to mohl získat zpět. Za to, že po 53 letech svého nesmyslného boje projevil ochotu ze svého postoje slevit a podepsal dohodu v norském Oslu, bez rozpaků přijal Nobelovu cenu míru. Dalších deset let však strávil porušováním této dohody a budováním teroristické infrastruktury, kterou je dnes skoro nemožné rozvrátit. 

Dokázal vytvořit dokonalý propagandistický aparát, který i navzdory zneužívání dětí k politickým účelům přesvědčil velkou část světa o oprávněnosti palestinského boje a jeho metod, a vzbuzovat soucit s pachateli násilí i nenávist k Izraeli, který mezinárodnímu společenství prezentoval jako ztělesnění zla, krutosti a rasismu. Ještě na samotném konci měl Arafat řadu příznivců mezi světovými politiky, mimo jiné i ve Francii, která mu poskytla poslední útočiště. Přestože tolik let prokazatelně zneužíval finanční prostředky poskytované na budování palestinské infrastruktury k osobním účelům, jejich dárci mu je stále rádi dávali. 

Arafat otrávil atmosféru a myšlení Palestinců do takové míry, že jejich změna může trvat celá léta. Položil rovnítko mezi politickou umírněnost a velezradu, trestanou smrtí, zavedl kult naprostého vítězství bez kompromisů a jako součást palestinského života a úsilí o samostatnost hluboce zakořenil nenávist vůči Izraeli. Vštípil Palestincům pokřivená pravidla chování a morálky, jejichž vymýcení může trvat i několik generací. Zničil mírový proces v okamžiku, kdy ho měl na dosah ruky. Nepřijal bezprecedentní ústupky nabízené Izraelem v Camp Davidu v roce 2000 a rozpoutal intifádu, která trvá dodnes. 

Připomeňme si však stručně jeho životní dráhu. Jásir Arafat se narodil v srpnu roku 1929 v Káhiře, ale sám jako rodiště vždycky uváděl Jeruzalém, protože se obával, že by Palestinci nepřijali za vůdce někoho, kdo nepochází z jejich území. Od tří let však v Jeruzalémě žil a potom i v Gaze. K palestinskému boji se připojil v roce 1948. Vystudoval techniku v Káhiře a založil hnutí Fatah, které se po třetí prohrané válce s Izraelem v roce 1967 stalo jedinou silou schopnou pokračovat v boji za samostatnou Palestinu. Arafat byl vězněn v Izraeli, Libanonu i Sýrii a pronásledován v Jordánsku. Po vyhoštění Palestinců z této země počátkem sedmdesátých let Arafat za své sídlo zvolil Libanon a po izraelské invazi v roce 1982 přesídlil do Tuniska. V prosinci 1987 vyprovokoval první intifádu, která ho nakonec přinutila ke zmírnění postojů a zahájení jednání s Izraelem. O rok později Palestinská národní rada poprvé uznala Izrael a právo na existenci dvou států. Začaly rozhovory, které skončily podpisem dohody v Oslu a návratem Arafata do pásma Gazy v roce 1994. Od té doby už jen budoval kult vlastní osobnosti, podněcoval nenávist a řídil násilnosti a odstraňoval z cesty každého, kdo se mu odvážil postavit. 

Hlavním problémem teď je, kdo Arafata nahradí, protože osobnost podobného kalibru ve svých řadách Palestinci nemají. Podle palestinské ústavy by měl předsedu samosprávy na přechodnou dobu 60 dní zastoupit předseda parlamentu Ravhí Fattúh. Nejpravděpodobnějším kandidátem na vůdčí pozici je Mahmúd Abbás, který před rokem odstoupil z funkce premiéra kvůli sporům s Arafatem o moc. K dalším patří současný premiér Ahmad Kurája, umírněný veterán Fatahu Džibríl Radžúb, dlouholetý a Arafatovi loajální vyjednavač Nabíl Šás, další veterán palestinské politiky Jásir Abid-Rabbó, ale také Arafatův rival a bývalý bezpečnostní šéf z pásma Gazy Muhammad Dahlan. 

Ani jeden z jmenovaných kandidátů však nemá takovou autoritu a všeobecnou podporu Palestinců, aby dokázal vymýtit terorismus a zvládnout případný chaos. Izrael se nejvíc obává palestinské občanské války a má pro tento případ připraven bezpečnostní scénář. Zatím se však tyto obavy nenaplnily. Izraelští politologové předpovídají, že zřejmě vznikne jakési kolektivní vedení. Jisté však je, že smrtí Jásira Arafata Blízký východ nejen nic neztratil, ale naopak získal novou a jedinečnou šanci na vyřešení konfliktu, který trvá 56 let. A Izrael, který s Arafatem jako s teroristou odmítal jednat, bude muset podat ruku novému palestinskému vedení, ať už v jeho čele zasedne kdokoli. 

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas