11. dubna  2011  rubrika: Názory a argumenty

Jiří Berounský: Veřejnost a Věci veřejné

Poslanecká sněmovna - Foto:  ČTK

Poslanecká sněmovnaFoto:  ČTK

Všichni známe epiku posledních událostí – nebo alespoň to, co je veřejně známo z medií – a teď se jedná o to, jak se na to kdo dívá. Česká politika trpí mnoha skandály, jako ostatně politika mnoha zemí.

V totalitě se o ničem neví, existuje jen šeptanda, když se už opravdu něco provalí; ve společnostech demokratických je jakékoli – řekněme zatím nestandardní – jednání podrobováno nemilosrdné kritice oné mocnosti, zvané media, kde se – snad – všechno vyčmuchá. 

Nuže, můj pohled, možná příliš optimistický a příliš zobecněný, je tedy takový: velké strany se v politickém prostředí dobře zabydlely, vědí, od koho mohou co očekávat, vědí, na kterých úřadech mají své lidi. Ti dobře vědí, kdo je zrovna po volbách ve vládě u moci, proto je i jejich moc proměnlivá, ale zůstávají na svých místech a určují v podstatě chod regionální politiky. Což znamená hlavně ekonomický chod regionálních, to je prakticky všech firem, protože každá firma někde sídlí, nota bene, mnohé z nich mají pobočky v ostatních krajích. 

A teď do toho zavedeného pořádku přijde parta, která získá ve volbách docela slušný výsledek, dostane se do sněmovny a chce zavedený pořádek změnit. Do té sněmovny se mimo jiné dostane proto, že i občané mají již zavedeného pořádku plné zuby, někteří jsou z něho možná již znechuceni a proto část svých hlasů dají právě té – z jejich pohledu - nové partě, jež se stala i politickou stranou, slibující, že budou všem strážcům oněch zavedených pořádků šlapat na paty. 

Jenže ta parta, nyní už je to strana, je ve sněmovně zcela mocně dotována bezpečnostní agenturou a je i podezření, že s použitím oné bezpečnostní agentury sleduje – údajně z dobrých důvodů - některé zavedené politiky. Po pravdě řečeno, by mně, zdůrazňuji mně, bylo zcela jedno, kdyby někdo věděl, kde jsem byl v jedenáct třicet osm, s kým jsem obědval, s kým jsem se sešel v šestnáct třináct atakdále, atakdále. Jenže, uznávám, je to neoprávněný zásah do soukromého života a hlavně – ten zásah může být nejrůznějšími způsoby zneužit. 

A to nás vede k dávné politologické otázce, zda je možno bránit demokratický režim nedemokratickými způsoby. Nelze. Právě kvůli tomu možnému zneužití. A může nás to vést k ještě dávnější otázce, zda účel světí prostředky. K této otázce ostatně naše dávná i moderní historie může poskytnout mnohé příklady. I zde je odpověď: nesvětí. 

Možná, že i podobného rodu je úpěnlivá snaha Věci veřejných získat pro sebe Ministerstvo vnitra, protože kdo jiný, než represivní složky státu, by měly odhalovat zavedené, předpokládané zločinné jednání. Považovat tisíce podpisů z řad policistů pro odvolání ministra za projev jeho neschopnosti, je – podle mého názoru - velmi zavádějící, neboť ten, kdo jim chce šlapat na paty, nebude u nich jistě populární. Nehledě k tomu, že velmi disciplinovaně uplatnil ve svém rezortu úspory. A snížit někomu plat, vzít mu peníze, je zcela zaručený způsob, jak o popularitu přijít. 

To byly ale všechno víceméně obecné úvahy. Chápu konkrétní vládní starosti premiéra a nezávidím mu je. Dovolím si nicméně věštit z křišťálové koule. Celá krize skončí kompromisem a původní silácká prohlášení z obou stran vezmou za své. Nebudou předčasné volby, protože žádná ze stran současné koalice by na nich nevydělala, to si uvědomí jistě i premiér. 

Myslím si, že vládu bude podporovat spíš ona takřka celá garnitura Věcí veřejných než těch několik rebelů. Podle mého názoru ti podlehli nejspíš onomu dilematu hájení demokracie nedemokratickými prostředky a chtěli se postavit na stranu demokratických metod řešení situací. Možná je i ovlivnilo Bártovo nenucené zacházení se značnými finančními obnosy a ona tenká hrana mezi úplatkem a půjčkou. V mých očích se však poněkud znevěrohodnili zřejmými konspiračními metodami, jimiž mělo být na příklad zavazování šátku přes oči Kristýny Kočí při dopravě ke schůzce s Jaroslavem Škárkou, jím ostatně zpochybněné. 

Ke zmíněnému kompromisu bude patřit pravděpodobně i tak zvaná rekonstrukce vlády, když i ODS bude muset obětovat některé své ministry. Charakterního Kalouska se asi nezbaví. Každá rekonstrukce vlády však předchází jejímu pádu. Vzpomeňme jen na rok devatenáct set devadesát sedm, kdy padla rekonstruovaná Klausova vláda. Nečeká nás nic dobrého. Ale reformy potřebujeme jako sůl, mluvíme o nich už dvacet let. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace