13. února  2013 v 17:45  rubrika: Názory a argumenty

Jiří Pehe: Trapné politické bitvy o dějiny

Pietní akt na památku studenta Jana Palacha, který se v roce 1969 upálil na protest proti nastupující normalizaci ve společnosti - Foto: Filip Jandourek

Pietní akt na památku studenta Jana Palacha, který se v roce 1969 upálil na protest proti nastupující normalizaci ve společnostiFoto: Filip Jandourek

Zatímco se český stát neúspěšně potýká s narůstajícím státním dluhem, ekonomickou recesí, nerůznějšími projevy státního šlendriánu a systémovou korupcí, politici znovu a znovu bojují minulé bitvy. Ještě jsme si ani nevydechli po prezidentské kampani, kde se z houfnic účelové interpretace dějin střílela těžká munice, a už se politici pohádali o dědictví studenta Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti rostoucí apatii společnosti po sovětské invazi v roce 1968.

Čeští politici mají v dějepisu podivnou zálibu. Naše zákonodárství je prošpikováno nejrůznějšími normami, které uzákoňují například zásluhy některých bývalých prezidentů, nebo nám sdělují, že komunistický režim byl zločinný. Vedle toho ovšem klidně dál existuje komunistická strana, a na bývalé prezidenty se ve veřejném prostoru hrne často nevybíravá kritika, někdy i urážky, a to dokonce třeba z úst jejich nástupců, jak jsme toho svědky nyní v urážlivé kritice Václava Havla z úst Václava Klause. 

Což o to, ve svobodné společnosti je například kritika i těch nejzasloužilejších bývalých politiků zcela normální. Nenormální je, že existuje zákon, který oficiálně uzákoňuje zásluhy toho kterého politika. A nenormální také je, že když už takový zákon existuje, neexistují žádné sankce za jeho porušování. 

To samé platí o již zmíněném zákoně o zločinnosti komunistického režimu. Ten například říká, že komunistická ideologie byla zločinná, ale neříká nic o tom, co se má stát s politickou stranou, která má ve svém názvu slovo „komunistická“ a jejíž někteří přední představitelé nostalgicky vzpomínají na některé z vůdců oné zločinecké strany. 

Uzákoňování dějin se naši politici neubránili, ani když vytvořili Ústav pro studium totalitních režimů. Ústav mohli klidně nazvat neutrálně, například Ústav národní paměti, tak jak se jmenuje například v Polsku nebo na Slovensku. Naši političtí přeborníci na dějepis i politologii ovšem neodolali pokušení dát do názvu slovo „totalitní“, což vyžaduje dosti složitou interpretaci. 

Což také nakonec museli udělat, takže za totalitní bylo prohlášeno celé období komunismu. To ovšem dost problematizuje objektivní zhodnocení Pražského jara, kdy sice vládla nadále jedna strana, ale občané mohli v prostředí relativní volnosti dělat řadu věcí, které se s totalitním režimem příliš neslučují. Navíc během Pražského jara i několika let před ním vznikaly zcela oficiálně knihy, filmy a divadelní hry, které patří k tomu nejlepšímu, co česká kultura kdy stvořila. V prostředí skutečné totality by asi jen těžko vznikly. 

Politickou interpretací historie byly i nejrůznější restituční zákony, s jejich příslušnými restitučními tečkami. A i tady, jak jsme nedávno byli svědky v dění okolo církevních restitucí, nebo jak jsme byli svědky během prezidentské kampaně ve vztahu k údajně možným sudetoněmeckým nárokům na vrácení majetku, se pohybujeme na velmi tenkém ledě. 

Velká část problému naší politické elity s historií spočívá v tom, že během komunistické éry bylo těch, kdo otevřeně vystupovali proti režimu, velmi málo, pokud to srovnáme třeba se sousedním Polskem. Antikomunistické ostruhy si tak mnoho politiků, zejména napravo od středu, pokoušelo vysloužit teprve až po pádu komunismu, což je často možné jen s pomocí deklarativního přihlášení k určité interpretaci historie. 

Když se tedy například spustí v Poslanecké sněmovně debata o uzákonění výročí smrti Jana Palacha jako památného dne, můžeme si být jistí, že se přitom strhne jedna z typicky českých, tedy dosti pokryteckých debat o historii. Jedni politici se nám snaží dokázat, že Palach nebyl žádný antikomunista, upálil se naopak na protest proti násilnému ukončení reformního procesu v čele s komunistickou stranou. Druzí tvrdí, že naopak byl antikomunista, který chtěl vyburcovat společnost k vzepětí takříkajíc zdola, mimo komunistickou stranu,jejíž špičky začaly s Moskvou po invazi čile kolaborovat. 

Smutné je na celé záležitosti především to, že se politici snaží interpretačně zmocnit Palachova zoufalého činu podle toho, jak chtějí, aby veřejnost vnímala je. Palach je pro mnohé z nich až na druhém místě, pouhý prostředek v jejich politické agendě. 

I proto by bylo záhodno, kdyby čeští politici přenechali starost o historii především odborným pracovištím. A když už se rozhodnou například uzákonit jako památný den výročí činu, který se tak či onak osobně dotýká dodnes mnohých z nás, kdo tehdy byli už na světě, mohli by národu prokázat tu nejlepší službu, kdyby se dohodli, že budou hlasovat bez rozpravy. Jejich proslovy, které mají co do činění mnohem více s nimi samotnými a jejich politickými cíly, než s pravdivou interpretací osobnosti Jana Palacha, působí mnohým z nás jen trapné rozpaky. 

Bohužel historie se účelově nepoužívá jen v interpretaci dějů, které bychom při troše dobré vůle mohli považovat za skutečně historické, i když se udály ještě během životů mnohých z nás. Například odcházející prezident Václav Klaus se pustil do interpretace odkazu ještě docela živého, tedy odkazu svého předchůdce Václava Havla, kterého nazval dokonce „jakobínem“. A před časem uznale přizvukoval svému poradci Petru Hájkovi, který Havla nazval ve své knize „služebníkem Satana.“ 

Možná Klausovo počínání není až tak nelogické. Právě on je totiž nejvýraznějším představitelem generace politiků, kteří v minulém režimu neprosluli výraznou odvahou, a nyní, když mají politickou moc, se pokoušejí interpretovat historii tak, aby v ní obstáli. Klaus už v roce 2003 prohlásil, že k pádu komunistického režimu nepřispěli v první řadě disidenti, jako byl Havel, ale mlčící masa občanů, která režim podemlela svojí pasivitou. 

Jinými slovy, český národ se zase jednou stal obětí režimu, který ovšem, stejně jako jiné podobné režimy v minulosti, chytře sabotoval svojí pasivitou. Antikomunistou se může v takové interpretaci stát spíše chatař než disident. 

Jenže i když taková interpretace zní z míst politicky nejvyšších, přece jen zůstává jakási pachuť. I proto tito politici potřebují nakonec osvědčovat svůj antikomunismus například tím, že se hlásí ke své interpretaci Jana Palacha jako údajného antikomunisty. 

Možná jím Palach v duchu skutečně byl. Ale vzpomínat na něj bychom měli nikoliv podle toho, jak ho chtějí vidět politikové, ale na základě jeho činu. A ten byl namířen přesně proti tomu, co spousta i současných politiků dnes a denně předvádí: proti nechutnému oportunismu. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Autor:  Jiří Pehe

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas