18. prosince  2011  rubrika: Názory a argumenty

Karel Hvížďala: Laudatio na Václava Havla

Václav Havel - Foto:  ČTK

Václav HavelFoto:  ČTK

Literární a žurnalistická generace, ke které patřím, je jen o pět či deset let mladší, než byl Václav Havel. Není to tedy mnoho, ale přesto ji od Václava Havla dělila celá jedna podstatná zkušenost. Václav Havel, narozený v roce 1936, ještě částečně vyrostl ve světě před triumfem totalitarismu a Auschwitzem, kdežto ti nejstarší z nás začali svět kolem sebe vnímat až koncem války, a to už bylo všechno úplně jinak. Jedno jsme měli ale společné: zkušenost s trpaslíky u moci.

Dovolte mi, abych uvedl příklad zcela osobní: jakmile skončila válka, vykoukl jsem z našeho malého rodinného krytu a s úžasem si prohlížel zahradu. Bělala se obvázanými ruskými válečníky, kteří polehávali mezi rozkvetlými rododendróny a azalkami. Celé dny. Jen v noci, když vesnice ulehla ke spánku, se vydávali na lov. Z okolních zahrádek kořistili sádrové trpaslíky. Jak se u nás tito bojovníci náhle zjevili, tak zase zmizeli. Zanechali však po sobě náramné překvapení: snad na místě každého Rusa mně zbyl alespoň jeden trpaslík s červenou špičatou čepicí. Hleděl jsem na tu zahradu jako na zjevení, zcela přimrazen k zemi. 

Tentýž pocit mám z let 1948 a 1968, jen s tím rozdílem, že trpaslíci, kteří se náhle díky Rusům zjevili na všech důležitých úředních postech, byli živí. Byli jsme jimi ale opět uhranutí. Dovoluji si tvrdit, že právě tato opakující se zkušenost s trpaslíky je našim největším společným zážitkem. Byli jsme dvakrát svědky, jak se jim musel přizpůsobit chod celé země a jak se postupně velká většina lidí v trpaslíky proměnila, nebo alespoň předstírala, že jsou trpaslíky. 

Na taková pravidla hry Václav Havel nikdy nepřistoupil, a proto byl v trpasličí krajině lehce ke spatření. Nebylo ho možné přehlédnout. Zatímco jiní agilní občané se hry zúčastňovali a snažili se získat různé vlivné pozice, aby se z trpasličího světa vymanili, to jest šli na celou věc jaksi úřednicky, funkcionářsky, účelně, účetnicky, Václav Havel od prvopočátku hájil to „neúčelné“, ale podstatnější: jazyk jako prostředek sloužící především k poznání skutečnosti. Upozorňoval vždy na to, že fráze vnikající do přirozené řeči ji mění v antijazyk, který skutečnost zatemňuje a zamlžuje, a tedy zabraňuje v poznání. Spolu s Milanem Kunderou, který tehdá napadl český lyrismus jako symptom literární nedospělosti, to byly asi jediné dva viditelné literárně-filozofické činy v Československu šedesátých let, jejichž polatnost se zachovala dodnes. 

Václav Havel totiž přesně věděl, že pokud si nenecháme vyvlastnit jazyk, pokud se nenecháme vtěsnat do jazykových předem připravených schémat, která vždy vedou k schematickému myšlení, nelze nám vyvlastnit ani minulost, nelze tvrdit, že celý běh světa směřoval jen k tomu, aby ho řídili trpaslíci. Václav Havel se tím vzpříčil proti podstatě totalitarismu, která – cituji Hannah Arendtovou – usmrcuje kořeny společnosti. 

Boj o jazyk tvoří i syžet jeho první hry Zahradní slavnost. Václav Havel v naší společné knize-rozhovoru Dálkový výslech říká: „Hlavní postava Hugo vychází do světa – na způsob Honzy, jdoucího na zkušenou (představuje tedy archetyp poutníka) – a setkává se v něm s frází jako jeho ústředním principem. Na frázi se tedy postupně adaptuje, identifikuje se sní a čím lépe se s ní identifikuje, tím stoupá výš, a když je na vrcholu, ukazuje se, že se ve frázi zcela rozpustil a ztratil tím sám sebe. Hra končí tím, že Hugo jde sám k sobě na návštěvu. Jeho orientace k frázi ho přivedla k sobě samému jako jejímu nejlepšímu ztělesnění. Navštíviv sám sebe, sám sebe definitivně ztratil.“ 

V další Havlově hře Vyrozumění už dokonce umělý jazyk frází – či abychom zůstali u našeho příměru, jazyk trpaslíků – dostává jméno ptydepe. 

Dnes, z povzdálí řady let, se zdá, jakoby si Václav Havel toto téma nezvolil tak zcela dobrovolně, jako kdyby si toto téma zvolilo jeho a přimělo ho nikoliv jenom k literárním aktivitám. Václav Havel nám nejspíš v praxi předvedl to, co teoreticky formuloval filozof Jan Patočka: velikost osobnosti se nepozná podle toho, jak velké úkoly si před sebe sama postavila, ale pouze podle toho, jak se vyrovnala s úkoly, které před ni postavila doba a jiní lidé. 

Někdy se připomíná věta, že hlavně v euroatlantické civilizaci je nahrazen měřitelný účinek velikosti měřitelnou velikostí účinku. Václav Havel nebyl určitě sběratelem měřitelných rekordů. Jakoby zbytečně neustále riskoval, bojoval, někoho se zastával, něco prosazoval, a tím nám všem prakticky dokazoval, že skutečný, hluboce cítěný a pochopený smysl může být jen v tom, co se jeví předem jako neúčelné, co se nevyplatí. Naposled ještě týden před smrtí se zastal čínských disidentů: do poslední chvíle si pamatoval, jak každý takový hlas v době jeho disidentství posiloval jeho samotného. Nezpanštěl, do poslední chvíle cítil odpovědnost za celý svět. 

Václav Havel svými postoji naznačoval, že je možná nejvyšší čas prolomit vypočítatelnost a vypočítavost našich obětí, neboť skutečné hrdinství je větší než vypočítavé a vypočítatelné hrdinství. Přece nelze říci ještě tyto dvě, tři oběti a máme kýžený pokrok. Kvůli budoucnosti, o kterou nám jde, musí být člověk ochoten podstoupit oběti, aniž by se ptal, jestli se mu vyplatí. 

A tady někde, v tom novém vztahu člověka k oběti, který Václav Havel tak názorně předváděl jako literát i jako politik, je nejspíš jeho mravní odkaz, na který bychom zvláště v dnešní tíživé době neměli zapomenout. 

Dnes se o Václavu Havlovi hovoří jako o velkém státníkovi, dramatikovi a filozofovi, ale mně se zdá, že největší Havlovo dílo byl jeho život a tudíž i eseje, které de facto o něm psal. Jeho dramata, která nás tak fascinovala, demaskovala vyprázdněný jazyk, nahrazovala tehdy nefungující žurnalistiku. Jenže zápas o jazyk se má odehrávat v prestižních novinách. Drama a román jsou zápasem o identitu konkrétních postav. S koncem režimu, který jazyk vyprázdňoval, i veřejná role těchto dramat byla u konce. Havel stejně jako Orwel se zabýval víc systémem než člověkem, a i proto Havel musel logicky skončit v politice. Způsob jeho psaní ho k tomu dohnal, donutil. Je to důkaz toho, že psal poctivě. 

V den jeho úmrtí bych si přál jen jedno, abychom ho moc neadorovali, ale spíš se jeho odkazem řídili. Nashledanou, pane prezidente. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas