19. března  2012 v 17:47  rubrika: Názory a argumenty

Karel Hvížďala: Význam a váha Havlových slov roste i po jeho smrti

Filozof Jan Patočka - Foto: cuni.cz

Filozof Jan PatočkaFoto: cuni.cz

Tento měsíc, 13. března 2012, uplynulo 35 let od smrti Jana Patočky a 18. března tři měsíce od smrti Václava Havla, který právě od tohoto filozofa převzal myšlenku o životě v pravdě a snažil se ji celou svou existencí co nejdůsledněji naplnit.

V dnešním komentáři bych se zamyslel nad tímto heslem, které častější frekvenci již ztratilo pevné kontury a zní jen jako vyprázdněný slogan. Rád bych proto připomněl alespoň v hlavních rysech jeho původní patočkovský smysl, který – bereme-li ho vážně – je důležitý nejen pro Evropany, ale pro občany celé naší civilizace. 

Jan Patočka vycházel ve svých úvahách z přesvědčení, že největší nebezpečí naší civilizace je v oddělení člověka od jeho vědomí. Jinými slovy upozorňoval na to, že stát – jak jsme ho znali ve střední Evropě mezi lety 1938 až 1989 – jako kolektivní organizátor vyžadoval pro sebe a své představitele takovou moc a vážnost či důstojnost, že nutil občany, aby se zřekli svého vědomí a svědomí. V důsledku toho se pravda přestala vztahovat k individuálnímu vědomí a svědomí a stala se produktem státních aparátů. Taky bychom mohli říci, že pravda nám představiteli moci a jejich aparáty byla ukradena. 

Tento posun, jak říkají filozofové, však vrací člověka zpět. V každém systému, kde dojde k potlačení ideje ve jménu ideologie, dojde i k navrácení člověka od bytí do jsoucna. Nebo přeloženo do srozumitelné řeči, tato změna vezme člověku možnost a i schopnost, aby sám za sebe rozhodoval, aby rozlišoval mezi věcmi danými, o kterých se nepřemýšlí a situacemi složitějšími. Jsoucí člověk není otevřen bytí, je zbaven transendence, tedy toho, co ho přesahuje, co ho nutí klást otázky a o všem pochybovat. Právě tento rozdíl je základem vskutku lidské, tedy svobodné existence a vztahuje se k pravdě. 

Jenže, jak v exilu často s odkazem právě na Jana Patočku říkával filozof Václav Bělohradský, to, čemu lze odevzdat život obrácený k vlastní konečnosti, je právě „idea“, a ne „ideologie“, proti ní je třeba se naopak bouřit, protože s námi vždy manipuluje. 

Žít v ideji, podle Havla v pravdě, znamená čerpat svou hloubku z vědomí toho, že jsme neupadli do sbírání věcí, peněz a pouhých zážitků, neboť obsahem každé ideje je pochopení občanské odpovědnosti, která zas spočívá ve víře, že svět může být alespoň částečně pochopen. Jinými slovy život otevřený ideji je opakem života v područí ideologie, která ho nutí aby se choval podle jejího návodu, manuálu, protože za každou ideu musí ručit konkrétní člověk. 

Ideologii poznáme snadno, protože potřebuje nepřítele a nikdy nehledá nic, co by nás s druhou stranou spojovalo: ze soupeře činí vždy nepřítele, proti kterému mobilizuje své přívržence, a tím je zbavuje možnosti o soupeři sofistikovaněji přemýšlet a nějak se s ním dohodnout. Přívrženec jakékoliv ideologie je majitelem pravdy a zná předem, aniž musí přemýšlet, odpověď na každou otázku. 

Podle Václava Havla, který vycházel z Jana Patočky, největší smysl evropského dědictví je to v nás, co se bouří proti ideologiím, podle kterých pravda není v našem vědomí, ale výsledkem činnosti stran, institucí, organizací a aparátů. Evropa znamená podle Havla, že pravda musí být vždy věcí osobní, a na to se v posledních letech díky zbožnění trhu, růstu, výnosů atd. zase zapomnělo, proto nás potrestala krize. Povýšili jsme se na pána a vlastníka přírody a domnívali jsme se, že odpovědnost je možné rozmělnit na nekonečné množství dlužníků, a tím jsme sami sebe podvedli. 

Podle Patočky a Havla jsme ztratili pravdu samu. Krize lidstva je proto podle obou citovaných pánů krizí samotné podstaty nebo jádra současného člověka. Jestli si toto zase uvědomíme, máme šanci i jako civilizace neupadat, protože tato myšlenka může být zajímavá nejen pro starou Evropu, ale i pro Ukrajinu, Rusko, Asii a třetí svět! Evropa podle Václava Havla a jeho učitele znamená: Pravda je věcí čistě osobní, za ní ručí jen každý člověk sám svým životem. 

Patočka, který celý život se politice vyhýbal, když bylo v roce 1977 toto oddělení osobního vědomí a svědomí od pravdy nejvíc ohroženo, se stal mluvčím Charty 77, a tím vstoupil do politiky. Za tuto ideu se statečně postavil a kvůli tomu nakonec zemřel. Za své přesvědčení ručil svým životem stejně jako Václav Havel, který kvůli tomu strávil bezmála pět let ve vězení. Nikdy nebyl produktem aparátu, ale jen svého přesvědčení, odmítl být objektem dějin a vždy se snažil být jejich subjektem, proto byl a dlouho bude jako politik k nepřehlédnutí. Stal se ikonou autentické existence, která se vždy bouří proti jakékoliv manipulaci, a proto význam a váha jeho slov i jeho sláva roste i po jeho smrti. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas