Libor Dvořák: Lotyšské referendum

Referendum v LotyšskuFoto:  ČTK/AP, Roman Koksarov

V Lotyšsku se bude mluvit lotyšsky, odhlasovali si výraznou většinou obyvatelé jedné ze tří postsovětských pobaltských zemí. Vyslali tak jasné a nesmlouvavé poselství asi třetině svých spoluobčanů (ale také tzv. neobčanů), že ruštinu jsou Lotyši ochotni akceptovat jako dorozumívací jazyk značného počtu obyvatel své země a možná i jako jazyk regionální, nikoli však jako jeden ze symbolů své státnosti.

Referendum vyvolala iniciativní skupina, zvaná Rodná řeč. Jeden z jejích předáků, novinář Vladimir Linderman, se domnívá, že i přes porážku v referendu je třeba problém ruštiny v Lotyšsku nastolovat i nadále: „My samozřejmě chápeme,“ říká Linderman v rozhovoru pro BBC, „že otázka jazyka z nás pro jistou část společnosti činí démony, ale to je jako skořápka, již je třeba rozlousknout. Je nutné, aby se lidé začali měnit a pokrytectví se dalo na ústup.“ Lotyšský tisk Lindermanovi přiděluje nálepky typu „terorista“ či „Al Capone“ – on je však přesvědčen, že dialog mezi rusky mluvícím obyvatelstvem země a Lotyši je nejen možný, ale dokonce nezbytný. Ostatně k etnickému dialogu vyzývá Lotyše i již zmiňovaný prezident Berzinš. 

Výsledek referenda byl obecně jasný předem: Lotyšů je něco přes dva miliony, a aby podobné změny prošly, muselo by pro ně hlasovat zhruba 770 tisíc lidí. To je číslo vskutku hypotetické, protože již zmíněných neobčanů, zbavených hlasovacího práva, je v Lotyšsku 319 tisíc. Právě proto známý kremelský jestřáb Konstantin Kosačov výsledky lotyšského referenda zpochybnil a prohlásil, že „šermovat statistikami nemá smysl, když se tak vysoké procento zainteresovaných ocitá mimo hru“. 

Lotyši a jejich politická reprezentace ovšem rozhodně mají co namítnout. Jak tvrdí vůdce strany Všichni za Lotyšsko Rajvis Dzintars, „Lotyšsko nemůže připustit, aby se ruština stala jeho druhým státním jazykem, protože rusky mluví desetimiliony lidí a lotyšský jazyk by tak byl ohrožen“. Podle Dzintarse, s nímž souhlasí i premiér Dombrovskis, „je lotyština symbolem nezávislosti země, fenoménem, který se stal základem formování Lotyšska jakožto nezávislého státu. Proto je povinností každého Lotyše národní jazyk střežit“. 

Lotyšské referendum samozřejmě znovu otevřelo problém již zmiňovaných „neobčanů“. Politický reprezentant početné rusky mluvící menšiny v Lotyšsku Miroslav Mitrofanov prohlásil v rozhovoru pro známého šiřitele ruské státní politiky, rozhlasovou stanici Golos Rossiji, že lotyšské zákonodárství, týkající se národnostních otázek, je ze všech tří pobaltských zemí nejtvrdší. Zároveň však naštěstí upozorňuje například na to, že „v zemi je dostatek pragmaticky uvažujících lidí, kteří početnou ruskou menšinu chápou jako záruku zvýšení významu lotyšských Rusů pro ekonomický život země, spolupráci s Ruskem a váhy Lotyšska v EU“. 

Srozumitelné jsou postoje obou stran: Lotyši si své těžce nabyté svobody váží a zároveň si v duši stále nesou trauma z půlstoleté sovětské okupace, jíž je ruština symbolem – protože okupace to jednoduše byla, a to by si měli uvědomit i v Moskvě. Lotyšští Rusové jsou si zase vědomi početnosti své menšiny a její váhy politické, společenské i hospodářské: Dobré by ještě bylo, kdyby si tito lidé při současném rozložení politických sil v Rusku uvědomili také svou přinejmenším potenciální roli páté kolony. Té se jen těžko budou zbavovat, pokud se neustále hodlají k požadavku ústavního zoficiálnění jazyka, který jim přece nikdo nebere a jehož mohou bez problémů po celé zemi užívat. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.