Lída Rakušanová: Zločin, trest a prezidentské milosti

VězeníFoto: Elena Horálková

Cit pro spravedlnost nás, obyčejné smrtelníky, může šálit. Na západ od našich hranic je na tom ostatně založena i řada zábavných televizních show z justičního prostředí, kdy diváci mají určit, jak by případ posoudili oni, aby jim odborníci vzápětí vysvětlili, jak je to správně podle zákona. Ne vždy se obě pojetí, laické a odborné, musejí krýt.

V českém televizním světě, kde se jinak kopíruje ze zahraničí kdejaký blábol, se ale tento druh televizní show kupodivu neujal. Asi proto, že na takovou zábavu, o jakou je tady postaráno ve skutečnosti, je fantazie televizních tvůrců jednoduše chabá. Nehledě na to, že by se zdejší právníci jen stěží shodli na jednom právním názoru. Nad zdejší „reality show“ z justičního prostředí prostě není. Až na to, že při jejím sledování divákovi nezřídka mrzne úsměv na rtech. 

To například ve chvíli, kdy do vězení má jít umělec z avantgardní skupiny, který svou happeningovou instalací, spočívající ve výměně skel na 50 pražských semaforech pro chodce, pobavil tisíce Pražanů. V zemi, která má pro recesi a mystifikace vyvinutý smysl natolik, že tu při hledání „Největšího Čecha“ málem skončil na prvním místě Jára da Cimrman, zní až neuvěřitelně, že tvůrce těch několika legračních figurek, které na chvíli rozbily v pražských ulicích všední stereotyp, skončí za mřížemi. 

Odborníci z právnických fakult by se v tomto případě ale nejspíš shodli, že tvůrčí svoboda končí tam, kde začíná majetek Hlavního města Prahy. Obdobně jako nám vysvětlují, že na majetek politických stran, ač v podstatě nepramenící z ničeho jiného než z našich „odkloněných“ daní, je nepřípustné kreslit fixkou cokoliv, zvláště pak ne přidělat tykadla politikům na třiceti volebních plakátech. I jejich autor, olomoucký řidič autobusu Roman Smetana, má teď na krku tříměsíční kriminál, který mu nota bene nadělila, coby soudkyně, manželka bývalého ministra, jehož voliči v oněch volbách po zásluze vykroužkovali. 

Kdyby byl na Hradě ještě Václav Havel, dalo by se v obou případech předpokládat, že by odsouzení za mříže nešli. Dostali by od něj totiž prezidentskou milost, a ta platí, jak známo, bez ohledu na to, zda ji omilostněný přijme nebo odmítá. Stačí si vzpomenout, jak Havel udělil milost vzpouzejícímu se Petru Cibulkovi ještě předtím, než ho mohlo justiční soukolí semlít za evidentní a veřejně pronášené urážky hlavy státu. 

Současný prezident má ovšem, pokud jde o udělování milostí, jiné priority. A to vyhraněné natolik, až to u jinak zdrženlivých reprezentantů justice vyvolává otevřené protesty. Poté, co Klaus omilostnil šéfku Metropolitní univerzity v Praze Benešovou, odsouzenou za jednoznačně prokázanou korupci, komentoval to příslušný státní zástupce Marek Bodlák jako nesmyslný a nepochopitelný akt, znevažující čtyři roky práce policie, státního zastupitelství a soudu: „ Je otázkou,“ řekl Marek Bodlák, „když máme na Hradě člověka, který je asi schopen posoudit otázku viny a trestu lépe než celý justiční systém, jestli není přílišným luxusem udržování institucí, jako je policie, státní zastupitelství a soudy. Jestli by nebylo vhodnější, aby v trestných činech rozhodoval rovnou Hrad.“ Na podivné prezidentské milosti pro prokazatelné korupčníky, defraudanty stamilionů nebo hospodářské delikventy, už nestačí prsty obou rukou. O náhodu jít nemůže. Je v tom systém. 

A důkaz, že v ČR při současném excesivním vymezení pravomocí prezidenta udělit nejen milost již odsouzeným, ale i těm, proti nimž není trestní řízení ještě ani zahájeno, je prezident jediný laik, jehož „právní názor“ a cit pro spravedlnost platí vždycky. Ať už si veřejnost, občanská nebo odborná, myslí, co chce. Na tuhle naši „reality show“ by v Evropě jen zírali. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.