Lisabonská smlouva z hlediska našeho politického systému

29. listopad 2008

V souvislosti s jednáním prezidenta republiky během projednávání Lisabonské smlouvy je dobré si připomenout pár základních skutečností z českého politického systému. Zaprvé, nemáme ani prezidentský, ani poloprezidentský systém, ale parlamentní systém, to znamená, že centrum skutečné politické moci je v parlamentu. Ten volí jak prezidenta republiky, tak vyslovuje či nevyslovuje důvěru vládě, která je mu podle ústavy odpovědná.

Zásadní vliv má tedy tzv.parlamentní většina, tj.většina poslanců z daného počtu poslanců, bez níž nemůže být zvolen prezident a vláda nemůže vládnout. Tak je tomu ve všech parlamentních systémech, které dnes převažují v evropských státech. To, že někteří prezidenti jsou voleni přímo, nemění nic na jejich odkázanosti na parlamentní většinu, jak o tom názorně svědčí například rakouský politický systém.

Dále je třeba si připomenout, že výkonná moc v České republice má dvě hlavy, prezidenta a vládu, přičemž ústava říká jasně, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, zatímco prezident je hlavou státu. Jinými slovy, ten, kdo v Čechách vládne, je vláda a ne prezident, jenž má pouze své ústavou vymezené kompetence. Pokud tedy vláda ratifikovala prostřednictvím svého předsedy Lisabonskou smlouvu a jasně se pro Ústavní soud vyjádřila k jejímu souladu s českou ústavou, a pokud Ústavní soud jednomyslně konstatoval, že v napadnutých částech není Lisabonská smlouva v rozporu s českou ústavou, zbývají už jen dva kroky. Ratifikace Lisabonské smlouvy v parlamentu, tj.nalezení parlamentní většiny a konečně podpis prezidenta republiky. Prezident ji nemůže vrátit do parlamentu, protože jde o ústavní zákon a může zvolit ze dvou možností. Zaprvé znovu povýšit svůj subjektivní a zcela minoritní názor nad vrcholný orgán výkonné moci, vládu, nad vrcholný orgán zákonodárné moci, parlament, a nad soudní orgán ochrany ústavnosti, Ústavní soud, a pokoušet se svůj podpis oddálit. Tím by se ovšem mohl dostat do rozporu s ústavou, protože tyto tři vrcholné orgány ústavní moci vyjadřují zájmy lidu a prezident ve svém ústavním slibu slíbil, že svůj úřad bude vykonávat v zájmu všeho lidu a na druhém místě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Prezidentský úřad není nástrojem nejlepšího vědomí a svědomí jedné konkrétní osoby, která se v něm nachází, je jednou z částí ústavního systému jako takového. Má své poslání a svou funkci pouze v jeho rámci a prezident by tedy měl, pokud se tři vrcholné ústavní instituce moci zákonodárné, výkonné a soudní shodnou, odložit své subjektivní názory na danou věc a svým podpisem stvrdit přijetí Lisabonské smlouvy.

Může se tak stát, ale nemusí. Existuje totiž ještě několik možností odepření podpisu a povýšení subjektivního názoru prezidenta nad ústavní instituce českého státu. Většinu z nich zmínil sám prezident. Zaprvé, že počká až jak dopadne referendum v Irsku. Tento názor je dosti podivným výkladem suverenity českého státu, kdy jeho hlava nedbá na všechny ostatní ústavní instituce a chce čekat na rozhodnutí jiného suverénního státu v podobě lidového referenda. Naštěstí se podle posledních zpráv vyvíjejí věci v Irsku rychle a pro Lisabonskou smlouvu příznivě. Podle posledního doporučení komise obou komor irského parlamentu je už možné opakování referenda, mimo jiné proto, že jednání o určitých ústupcích ze strany Evropské unie pokročilo zdárně kupředu. Irové, kteří jsou podle posledních údajů z 91 % členy katolické církve, se například bojí, že budou donuceni ke zrušení zákazu potratů. Evropská komise jim patrně vyjde vstříc i v dalších problematických bodech. Podle průzkumů se pak ukazuje, že pokud se tak stane, Irové by mohli v novém referendu Lisabonskou smlouvu schválit již během českého předsednictví Unie. O nějakém vystupování Irska z Unie nebo o jeho vylučování nemůže být vůbec řeč, Irové jsou velmi proevropští, pouze si chtějí ubránit některé své tradiční přístupy. Další z možností českého prezidenta je odepření podpisu Lisabonské smlouvy. Podle mého, ale pochopitelně laického výkladu, není v tomto případě prezidentův podpis nutný, protože odepření podpisu znamená vlastně prezidentovo veto a prezidentem vetované zákony jsou vyhlašovány bez jeho podpisu. A podle české ústavy je k platnosti zákona hlavně třeba, aby byl vyhlášen, pochopitelně po jeho řádném projednání a schválení v parlamentu. S tímto projednáním je třeba nyní spěchat, protože podle naprosto shodného obecného politického názoru u nás i v Evropské unii, by bylo postavení České republiky jako předsednické země Unie zcela jiné a důvěryhodnější, kdyby měla ratifikovanou Lisabonskou smlouvu. Čas na debaty skončil, proběhlo jich obrovské množství na nejrůznějších úrovních, politických i veřejných, a přišel čas rozhodování demokraticky zvolených zástupců lidu. Po jejich rozhodnutí, ať už bude kladné nebo záporné, se mohou debaty opět rozproudit, hlavně proto, že nastane doba, kdy se budou vést na téma aplikace Lisabonské smlouvy v životě Evropské unie, nebo v opačném případě, na téma, jak budeme dále schopni uplatňovat a prosazovat své zájmy v Unii. Podle mého názoru budeme mít pro to více možností po schválení Lisabonské smlouvy než za současného stavu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Rudolf Kučera
Spustit audio