19. ledna  2013 v 15:00  rubrika: Názory a argumenty

Luboš Palata: Jak si Slováci zvolili mantáka, aneb prezidentské volby jinde

Grasalkovičov (prezidentský) palác, Bratislava - Foto:  Slovakian99, Creative Commons, Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Grasalkovičov (prezidentský) palác, BratislavaFoto:  Slovakian99, Creative Commons, Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Za svůj novinářský život jsem zažil přímých prezidentských voleb, že jich jako český volič už tolik nezažiju, ani kdybych tady byl do sta. Mnohé z nich byly skutečně historické a také trochu hysterické, jako když si v roce 1995 rozhodovalo mezi bývalým vůdcem protikomunistické Solidarity Lechem Walesou a bývalým komunistou, dokonce jeden čas komunistickým ministrem v Jaruzelského vládách Aleksanderem Kwasniewským.

Tady nám v Česku, a řeknu rovnou, že i části Poláků to připadalo jako jasný boj dobra se zlem. Jenže Lech Walesa za sebou neměl jen obdivuhodný boj proti komunismu, ale i pět let prezidentského vládnutí, v nichž se velmi mírně řečeno příliš neosvědčil. Naopak Aleksander Kwasniewski, který v roce 1993 vyhrál v čele Strany demokratické levice volby, se ukázal jako uvážlivý politik. Přestože by na to měl právo, nestal se premiérem, ale tento post přenechal předsedovi menší koaliční strany lidovců Waldemaru Pawlakowi.  

Když vrcholilo finále prezidentské volby, mnoho Poláků ve strachu z návratu postkomunistů zapomnělo na všechny Walesovy hříchy a přišlo ho volit. Kwasniewski vyhrál druhé kolo s pouhými 51 sedmi desetinami procenta a byly to nejtěsnější volby, které Polsko zatím zažilo. Walesa porážku neunesl, práskl dveřemi a ani úřad Kwasniewskému nepředal. Jenže žádná katastrofa se nestala. Kwasnieski nejen dovedl zemi do NATO a Evropské unie, ale stal se tak populární, že v roce 2000 vyhrál své druhé prezidentské volby s přehledem už v prvním kole. A po dalších několika letech se s ním smířil i Lech Walesa a když se Polsko ponořilo na dva roky do pro mnoho Poláků chaotického temna čtvrté republiky bratří Kaczynských, dokázali spolu už Walesa a Kwasniewski proti nim společně vystoupit na tribunách.  

Ještě takzvaně více o život byly i prezidentské volby na Slovensku v roce 1999. První kolo v nich vyhrál bývalý premiér Vladimír Mečiar, kterého se jen pár měsíců předtím podařilo odstavit po šesti letech od moci, když předtím dokázal ze Slovenska po stránce demokracie a dodržování práva udělat ze Slovenska doslova černou díru Evropy. Jeho soupeřem se nestal nikdo jiný než bývalý vysoký nomenklaturní komunista, šéf Výchoslovenského krajného národního výboru a člen Ústředního výboru komunistické strany Rudolf Schuster. Pro mnoho mých přátel to byla strašlivá volba, ale zatímco Schuster sliboval přece jen naději, že Slovensko se nakonec dostane do Evropské unie a NATO, volba Mečiara by Slovensko zase vrátila s velkou pravděpodobností zpátky do oné černé díry. Na reportáž o druhém kole jsem jel do Schusterových Košic, kterých byl léta velmi oblíbeným primátorem. A pochopil jsem tam, že vedle bývalého komunisty je Schuster také schopný organizátor, člověk, který dokázal Košicím vrátit jejich bývalou krásu, muž, jež přinejmenším tady na východě Slovenska prokázal, že má nějakou vizi.  

Z Košic jsem se jel podívat i do malého městečka v pohůří Nízkých Tater jménem Medzev. Protože právě odsud Rudolf Schuster jako karpatský Němec pocházel. Když skončila válka, byla odsunuta jen část karpatských Němců, Benešovy dekrety se na Slovensku nebraly zdaleka tak doslova, jako v Česku. Schusterovi, také proto, že jeho starší bratr byl u partyzánů, mohli zůstat. Ale Rudolf Schuster, jak mi řekl v jednom rozhovoru, po válce propadl ze slovenštiny, protože v Medzevu, kde se mluvilo jen německy a maďarsky, se prostě slovensky neměl kdy naučit. Němci z Medzeva patřili k zvláštní jazykové skupině Mantáků, kteří mluvili velmi zvláštním dialektem podobným středověké němčině. Napsal jsem tehdy reportáž s titulkem "Slovenský prezident je Manták," za což se mi moji slovenští přátelé dlouho smáli, protože na Slovensku je výraz "manták" takovým synonynem k českému výrazu "vidlák". Ale Schuster, který má mnoho vlastností, ale jednou z dobrých je určitý nadhled, se za to na mě nezlobil . A dodnes mám v poličce dvě jeho osobní stříbrné medaile, které se dají tak trochu brát jako zatím nejvyšší vyznamenání, které jsem kdy od jakého státníka dostal. Schuster se potom bohužel proslavil i svojí plavbou za anakondami a jinými podivnostmi, ale to už je jiná kapitola. Slovensku však neuškodil a země se i díky němu přinejmenším dostala do Evropské unie stejně rychle jako Česko.  

A jaké z toho plyne ponaučení? Přestože se nám něco zdá v této chvíli téměř jako volba mezi životem a smrtí, tak to zdaleka tak být nemusí. Stejně jako mnozí z vás i já mám svého kandidáta a budu mu v příštích dnech držet palce, až mě budou brnět prsty. Ale svět se nezboří, ani když to vyhraje ten druhý. Třeba se i on ukáže lepší, než to teď vypadá. Avšak k volbám, k těm určitě půjdu. A prosil bych o to i vás, milí posluchači. Protože demokracie a volby, to je takový svátek svobody, který doufejme nám vydrží do konce našich životů a věřím, že i za ně.  

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Autor:  Luboš Palata

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas