3. března  2012  rubrika: Názory a argumenty

Lukáš Jelínek: Otazníky nad prezidentskými milostmi

lidskoprávní aktivista Petr Uhl - Foto: Alžběta Švarcová

lidskoprávní aktivista Petr UhlFoto: Alžběta Švarcová

Měnit ústavu je obtížné. Nejen kvůli formální potřebě souhlasu dvou třetin všech poslanců a dvou třetin přítomných senátorů. Politické strany musí cítit potřebu do základního zákona státu sáhnout a následně musí najít shodu na novém znění toho kterého paragrafu. To, že se nedávno parlament dohodl na přímé volbě prezidenta, je tak vlastně malý zázrak.

Potom ale nemohlo překvapit, že změnu způsobu volby hlavy státy nedoprovodily tolik žádoucí razantní změny prezidentových pravomocí. Konfliktní témata prostě politici odložili na jindy. Nyní by se k nim ale už mohli pomalu vracet. 

Jako první námět leží na stole prezidentské milosti. Jejich dopad na chod země jsou sice minimální, ovšem zásadním způsobem ovlivňují důvěru občanů ve stát. Zjednodušeně řečeno, pokud lidé nemají pocit, že jsou si rovni v přístupu jak ke spravedlnosti, tak ale i k prezidentským milostem, je jejich vztah ke státu výrazně narušen. Dnes se v takové situaci bohužel nacházíme. 

Václav Klaus sice nevyužívá své ústavní pravomoci odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem tak často jako Václav Havel, a dokonce ani netají jména omilostněných, nicméně podněty k pochybnostem často dává. Zmiňme čtyři obecná podezření, která se v mediálním prostředí objevila v posledních týdnech. 

První se týká omilostňovaných trestných činů. Je s podivem, jak často se týkají korupčního chování či závažné hospodářské kriminality. Odbýt toto podezření námitkou, že dávat pardon pachatelům vražd či znásilnění by bylo ještě divnější, by možná šlo v zemi, kde hlava státu ve svých veřejných vystoupeních vědomě a opakovaně nebagatelizuje korupci. 

Není nezajímavé se také ptát po vztahu prezidenta a jeho blízkých k žadatelům o milost. Tu mezi nimi najdeme člena politické strany, kterou Václav Klaus zakládal, tu přítelkyni manželky. 

Třetí potíž souvisí s vysvětlováním a obhajováním udělených milostí. Nic takového vlastně neexistuje. Prezidentská kancelář leda hovoří o humanitárních důvodech, což komentátora deníku Právo Petra Uhla vyděsilo natolik, že začal uvažovat, jaké jiné než humanitární důvody by ještě mohly vstupovat do hry. Navíc v okamžiku, kdy se z Hradu doslechneme něco víc, máme z toho ještě těžší hlavu. Třeba když víme, že milost dostala podmínečně odsouzená ředitelka soukromé vysoké školy, aby mohla pečovat o nemocného manžela. Jenže takzvaná podmínka, čili trest, jenž nijak neomezuje osobní svobodu, v tom oné dámě nebránila ani v nejmenším. Když ale prezident takto vládne nad osudy obyčejných smrtelníků, bylo by namístě, aby ztratil pár slov o tom, co jeho ruku při podpisu omilostňovacího dokumentu vedlo či kdo byl mezi přímluvci. Přeci jen nežijeme v absolutistické monarchii, nýbrž v parlamentní republice. 

Čtvrté podezření je nejvážnější a hovoří o možné korupci přímo při udělování milostí. Zapřáhnuti už dokonce byli i policejní vyšetřovatelé. K vážným indiciím patří například opakované vyjádření omilostněné západočeské policistky, která se před různými svědky nechala slyšet, že si milost koupila. Nedodala však, u koho, proto stín padl na všechny hradní úředníky, kteří přicházejí s milostmi do styku. Kdo to ale je konkrétně, nevíme, poněvadž prezidentská kancelář neinformuje ani o mechanismu, jak je s žádostmi o milost nakládáno, jak jsou na cestě k prezidentovi filtrovány, kdo a s jakou péčí se jim věnuje. Nebo si je snad vyzobává Václav Klaus sám? A pokud ano, tak podle jakého klíče, podle jakých kritérií? 

Ani se nedivím, že části ústavních činitelů už dochází s hradním nakládáním s milostmi trpělivost. Vždyť zmíněná nedůvěra ve stát a v rovnost jak před zákonem, tak před omilostňujícím prezidentem, nakonec dopadá i na ně. A když sami vyjádří námitku, je arogantně smetena ze stolu – jenže nikoliv prezidentem, ale jeho nikým nevolenými podřízenými. Docela se divím politikům, že přijímají účast v rozhlasových a televizních diskusích s hradními úředníky, případně prezidentovými poradci, a ještě se od nich nezřídka nechávají okřikovat či urážet. Partnerem ministrů, poslanců a senátorů v polemice by měl být přímo prezident, v nejhorším případě vedoucí jeho kanceláře. Prezident sice není ústavně odpovědný za nic, leč ve vlastním zájmu by měl své sporné kroky – ať už při udílení milostí, v zahraniční politice nebo při vetování či nepodepisování zákonů – hájit osobně. 

Minulý týden jsme se dozvěděli, že dnešním pochybnostem nad udílenými milostmi by do budoucna chtěla předejít zejména sociální demokracie. Chystá se proto navrhnout přesun institutu milostí z paragrafu 62 Ústavy České republiky do paragrafu 63, kde jsou vyjmenovány prezidentské pravomoci, které vyžadují spolupodpis premiéra nebo jím pověřeného člena vlády. Učiněna by tak byla tečka za literou komunistické ústavy z roku 1960 a oživena by byla úprava milostí z dob první republiky. 

Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že i návrh ČSSD je polovičatý a že prezidentské milosti nesluší modernímu státu vůbec. Zákonnost i ony tolik vzývané humanitární okolnosti by měl brát ve svém rozhodování v potaz především kompetentní a nestranný soud. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Autor:  Lukáš Jelínek

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas