Lukáš Jelínek: V profesoru Musilovi odešel přední český humanista

Akademie věd ilustrační fotoFoto: Filip Jandourek

Jiří Musil nás opustil ve věku, kdy lidé celkem běžně odcházejí z tohoto světa. Přesto se těžko zbavit dojmu, že odešel od rozdělané práce hned na několika stolech. Drtivou ztrátu utrpěla především česká sociologie. Profesor Musil byl porevolučním ředitelem Sociologického ústavu Akademie věd, později šéfoval a přednášel na Středoevropské univerzitě, na přelomu tisíciletí předsedal i Evropské asociaci sociologů.

Sám jsem měl tu čest se s ním osobně potkávat až v posledních deseti letech. Jako první vzpomínka na něj se mi vybavuje noblesa, knihami obložený měšťanský byt pod Petřínem a chuť kdykoli nahlas přemýšlet a debatovat. A bylo mu jedno, zda tak činí u výtečného anglického čaje v domácím prostředí, nebo u obyčejné vody v seminárních místnostech Masarykovy demokratické akademie, do níž často docházel a v níž chtěl časem vidět, jak s úsměvem říkal, malou London School Of Economics. 

Na setkání s ním jsem se vždy vybavil desítkami otázek ohledně sociologie města, což byla jeho doména. Zajímal jsem se hlavně o vývoj a hodnotové ustrojení obyvatel velkých sídel. Profesor Musil se naopak tázal na pohyby v politickém spektru, zejména v levé polovině. Ještě při našem posledním jarním setkání mi předal štos ručně psaných poznámek k silným a slabým stránkám sociální demokracie. Mrzelo ho zejména, jak ČSSD hazarduje se svým potenciálem v hlavním městě. 

Mnozí poznali Jiřího Musila coby liberála, pro kterého byla svoboda klíčovým výdobytkem života. Vlastní mu ale bylo také silné sociální cítění - uvědomoval si totiž, jak je pro zdravý vývoj společnosti důležitá její soudržnost. Profesoru Musilovi učarovala Fabiánská společnost, kterou na konci devatenáctého století v Londýně založili dramatik George Bernard Shaw a labouristický politik Sidney James Webb. Příznačné pro ni bylo kombinování hodnot liberalismu a socialismu a důraz na vzdělávání a osvětu. Takzvaný fabiánský socialismus byl směr nenásilný, evoluční, opírající se o parlamentarismus a postupné kultivování společnosti. 

Patrně také proto s nadšením trávil profesor Musil tolik chvil se studenty a akademiky podstatně mladšími. Jeho srdce tlouklo pro vzdělanost a humanismus. Ten si úzce spojoval především s Evropou a evropskou integrací. Aniž bych je hledal, vypadly na mne počátkem týdne z mého novinového archivu tři Musilovy texty. V prvním, napsaném 10. března 2007 pro Lidové noviny se přimlouval za to, aby Evropa neskončila jen u společného trhu a společné měny, ale aby pracovala také na politické dimenzi integrace. A v závěru varoval: „Vždyť ke konci 19. století dosáhla Evropa ekonomické integrace vysokého stupně – a za několik let se zřítila do propasti světové války.“ 

V druhém článku, který vyšel v Lidovkách 11.srpna 2007 se Jiří Musil radoval z toho, že v integračním rámci „se chválabohu opět uplatňuje archetyp uspořádané a strukturované evropské kulturní různorodosti.“ Té se koneckonců týká i třetí výstřižek, s Musilovou statí z Lidových novin ze 7.října 2006. V ní na pozadí havlovské konference Fórum 2000, jíž se pravidelně účastnil, rozebírá bobtnání měst a píše o krizi multikulturalismu. Nikoli však zlomeně a rezignovaně. Naopak s jistou nadějí připomíná sto let starou multikulturní tradici Prahy a jako nutný předpoklad změny k lepšímu naznačuje opuštění naší sebestředné orientace a pozorné vnímání demografického vývoje ve třetím světě. 

Profesor Jiří Musil prostě vždy patřil k těm, co umí druhým dodávat energii a optimismus. V tom se podobal jinému přednímu intelektuálovi, který nás opustil v červnu, Jaroslavu Šabatovi. Ale protože v posledních letech přišla česká sociologie také o další významné muže, Pavla Machonina a čerstvě i Miroslava Petruska, nelze se utěšovat pouze tím, že za Jiřím Musilem zůstává spousta knih, studií a myšlenek. Úkolem dne je postarat se, aby nastupující generace humanitní inteligence navázala na výkony svých předchůdců a aby si vydobyla alespoň zlomek respektu, který je provázel napříč vědeckou obcí i občanským a politickým spektrem. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.