10. února  2012  rubrika: Názory a argumenty

Martin Schulz: Jaromír Drábek a jeho asociální věci

Ministr práce a sociáolních věcí Jaromír Drábek ve sněmovně - Foto:  ČTK

Ministr práce a sociáolních věcí Jaromír Drábek ve sněmovněFoto:  ČTK

Při sledování posledních „novinek“ z nejvyšších pater domácí politiky člověku trne. Vypadá to, jako by se v rámci zuřivého prosazování tzv. „koaliční dohody“ vláda dohodla na rázné likvidaci vlastního národa. Možná ale, že to není ještě tak dramatické, že chod země má nějakou svou vlastní setrvačnost a není tak snadné ji nějakými diletantskými rozhodnutími od stolu šmahem zničit.

Premianty v ničení vlastních rezortů jsou bezesporu ministr školství Josef Dobeš, lidem přezdívaný „Malý Dobeš“, podle prezidenta republiky však nejlepší ministr školství novodobé historie, a pak ovšem též ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. 

Nechme stranou pana Dobeše. Snad se v Bruselu, kam v pátek zamířil, (doufejme) dozví, že žádat nesmyslné dotace do kapes bůhví koho zavání rozkrádáním. 

Pan Drábek je ale zcela jiná káva. Člověk, který má pod palcem nejvyšší rozpočet ze všech ministerstev, působí dojmem mimozemšťana, jehož úkolem je srazit do kolen fungující systém jak práce, tak i sociálních (v poslední době však spíše asociálních) věcí. 

Nevím, možná jsem jediný, kdo tomu nerozumí. Tedy současnému – slušně řečeno – zmatku, který panuje na Úřadech práce. Dosavadní průběh reformy systému zpracovávání a přidělování sociálních dávek dává více než tušit, že se tu do díla pustil inteligentní a všeho schopný diletant. Připomeňme na tomto místě, že diletant se od amatéra liší tím, že věci prostě bohapustě a bez vztahu k objektu svou babravostí ničí, zatímco amatér má k objektu své amatérské činnosti alespoň kladný vztah. 

Ministr Drábek, který vzhledem ke stylu, jakým se pustil do destrukce sociálního systému v této republice, působí spíše jako „Dráb“, tvrdí, že vše je v pořádku. Všichni jsou veselí, všichni mají své sociální dávky, občas se někde něco zaseklo, ale už je to fajn a my můžeme všichni směle napředovat k zářným zítřkům. 

Možná, že to takhle může působit při letmém průjezdu vládní limuzínou kolem nějakého ústředního Úřadu práce. Na severu Čech, v dokonale všemi polistopadovými vládami míjeném slepém střevu republiky, zvaném Šluknovský výběžek, je to trochu jinak a ten obraz se autor těchto řádek pokusí dát dál… 

Člověk zde kolem sebe vidí lidi, kteří nemají tři vysoké školy, jež jsou nejspíš zapotřebí k tomu, aby člověk v nouzi nějaké peníze ze státu vůbec dostal. Řeč je o – řekněme – normálním nezaměstnaném, protože v médiích se více a častěji a rozzlobeně hovoří o jiném druhu lidí, o těch tyjících ze sociálního systému. 

Totiž: na jedné straně jsou „profesionální dávkaři“, kteří jsou někdy mylně v médiích popisováni jako „sociálně nepřizpůsobiví“ (přičemž pravý opak je pravdou). I kdyby ale všichni tito profesionálové v oboru tzv. „zneužívání dávek“ dojili stát horem dolem a pádem, pořád se peníze, které mají tzv. „zneužívat“, dají vyčíslit v řádech desítek, možná stovek milionů. 

To je, prosím, o několik řádů níže, než jsou ztráty způsobené profesionálními a penězi daňových poplatníků živenými státními úředníky, kteří přelívají státní peníze přes firmy svých „podnikatelských“ kamarádů do kapes svých. Tam mizí desítky, možná stovky miliard – a ten pohled na to je čím dál zřetelnější a čím dál nechutnější… 

Upozorňuji na to nikoli proto, abych bránil zneužívače dávek, nýbrž proto, že jsou politiky často (a zcela mylně) označováni za jedny z hlavních škodičů a brzdařů spokojeného a prosperujícího státu. Radil bych, aby se při hledání škodičů hledělo ale úplně opačným směrem – nahoru, nikoli dolů… 

Zpět k systému přidělování sociálních dávek. Kromě „profesionálních dávkařů“ je tu také normální člověk, který přišel o zaměstnání. V případě, že nezná dopodrobna všechny možné způsoby, jak a o jakou „dávku“, kdy, kde a u koho má požádat, může se mu snadno přihodit, že pár měsíců nebude mít od státu ale ani „nula celá nic“. A přetížení úředníci úřadů práce nemohou každého vodit za ručičku… 

Jen malinký příklad: možná, že náš nezaměstnaný například neví, že než mu úřad dávku přizná (nebo nepřizná) má na to (ten úřad) šedesát dní. Když upadne do nezaměstnanosti generální ředitel nadnárodního koncernu (a jako každý třetí v téhle zemi si samozřejmě půjde pro nějakou ze sociálních dávek), asi mu jeho drobné úspory pomohou těch šedesát dnů bez příjmu nějak překlenout. 

Když ale upadne do nezaměstnanosti Josef Normál či Jiřinka Normálová, jsou na ty dva měsíce bez příjmů vystaveni strašnému tlaku. Skutečně bych přál panu ministrovi zažít ten pocit, že nemá na jídlo. Ten pocit, se kterým naši Normálové musí žádat kamarády o půjčku, spoléhat na příbuzné a stydět se za svou neschopnost, přitom když ještě zaměstnáni byli, stát jim pro tyto případy strhával sociální pojištění. Mnohdy se ani pak nedivím, když tihle lidé, kteří se přes zívající byrokracii nedostanou ke koruně, zvednou a jdou někam „zabavit“ poklop od kanálu. A opět – to není na obranu zloděje poklopů, co tady píši. Je to o spoušti, kterou kolem sebe ve vlnách šíří jeden vysoce vynalézavý diletant. 

A to ještě vůbec nebyla řeč o tom, že celá ta jeho (Drábkova) reforma začíná mít smysl jen v tom případě, že se pokusíme zamyslet nad tím, kdo z ní bude mít prospěch. Chudí a potřební to asi nebudou. Stát to nejspíš také nebude. Ale někdo by se mohl podívat na pozadí smlouvy, kterou před nedávnem ministr Drábek podepsal s Českou spořitelnou. Ta by měla od léta spravovat ročně nějakých 90 miliard korun, které budou vypláceny skrz další páně Drábkův vynález – ty již proslulé elektronické „sockarty“. 

Kolem mnohem menšího objemu peněz se loni strhl obrovský skandál na Ministerstvu životního prostředí. Vzpomeneme si ještě? Jeden subalterní úředník požadoval od finančního ústavu, který by případně měl spravovat několik miliard Fondu životního prostředí, za tuto zakázku stamilionový úplatek… Takže? Jak už bylo řečeno, asi jsem jediný, kdo tomu nějak nerozumí. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Autor:  Martin Schulz

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas