Ondřej Houska: Záchrana Řecka se nepovede ani na druhý pokus

Řecká krizeFoto:  ČTK/AP, Thanassis Stavrakis

Řecko prý dostává čas na zvýšení své konkurenceschopnosti a na dosažení udržitelné míry zadlužení. Po oznámení dohody o druhém záchranném plánu to prohlásila šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová. Přesně tak vystihla dosavadní postup, který měl vést k řecké záchraně: díky půjčkám od eurozóny a Mezinárodního měnového fondu si Řecko nemuselo půjčovat na trzích, kde by na něj čekaly obrovské úroky.

Výměnou za záchranné úvěry pak Athény musely provádět takové změny, které by vedly k výraznému snížení obrovského deficitu a dluhu. Na tomto postupu stál první záchranný plán z dubna roku 2010. Jenže neuspěl a stejný osud s největší pravděpodobností čeká i na jeho současného nástupce. 

Druhý balík záchranných půjček ale obsahuje jednu důležitou novinku: snižuje totiž řecké zadlužení. Soukromí investoři by měli přistoupit na takové odepsání svých pohledávek, které spolu s prodloužením splatnosti a snížením úroků u zbytku úvěrů způsobí, že zadlužení Řecka v roce 2020 klesne na 120 a půl procenta hrubého domácího produktu. Eurozóna a Mezinárodní měnový fond tvrdí, že po dosažení této hranice se Řecko dokáže postavit zpět na vlastní nohy a další pomoc už nebude potřebovat. Podle dostupných informací se ale zdá, že v takový výsledek může věřit jen nenapravitelný optimista. 

Munici svým kritikům dodali sami zachránci, tedy eurozóna a Mezinárodní měnový fond. V tajné, ale mezitím zveřejněné zprávě tak zvané trojky, tedy měnového fondu, Evropské centrální banky a Evropské komise, se jasně píše, že stávající postup nebude fungovat. I kdyby se vše vyvíjelo podle předpokladů, Řecko bude zřejmě po roce 2015 potřebovat další peníze: minimálně 50 miliard eur, možná víc. A někteří analytici jsou ještě pesimističtější: podle nich nebudou chtít finanční trhy zemi půjčovat třeba až do roku 2030. 

Asi nás napadne otázka, kdo může za neúspěch. Řada řeckých politiků i běžných občanů hází vinu na eurozónu a měnový fond. Jejich recepty prý žádnou záchranou nejsou, protože tvrdé škrty jen prohlubují recesi, stát má kvůli ní méně příjmů, ekonomika klesá a deficit a dluh tak jen roste. Veřejné mínění v řadě evropských zemí zase naopak ztrácí trpělivost s Řeckem. Panuje přesvědčení, že Řekové se prostě s utahováním opasků nechtějí smířit a nutné škrty sabotují. 

Obě představy jsou pravdivé jen částečně. Řecká vláda se ve skutečnosti snaží snižovat deficit. Porovnáme-li jeho výši v roce 2009 a nyní, zjistíme, že Řecko prošlo velmi razantní fiskální konsolidací. Jenže problém je v tom, co přesně kabinet dělá. Snaží se o stlačení schodku hlavně prostřednictvím zvyšování daní. V mnohem menším míře škrtá výdaje. Přitom vědecké studie na základě konkrétních dějinných příkladů dokazují, že mnohem efektivnější a k ekonomickému růstu šetrnější jsou taková úsporná opatření, která se spoléhají hlavně na škrty a výrazně méně na zvyšování daní. A navíc, pokud už řecká vláda škrtá, vyhýbá se těm nejzásadnějším oblastem. Až donedávna tak o práci nepřišli vůbec žádní státní zaměstnanci, přestože v této oblasti panuje obrovská přezaměstnanost. Úspory tak na svých bedrech nesl hlavně soukromý sektor. A vůbec nejdůležitější je to, že řečtí politici nemají sílu nebo ochotu k reformám. Nepustili se do boje se skupinovými zájmy. Přitom liberalizace služeb a trhu práce by podle kvalifikovaných odhadů mohla výrazně přispět k ekonomickému růstu. 

Shrneme-li výše řečené, Řecko sice šetřit musí a také šetří, ale způsob utahování opasků ekonomice podlamuje kolena. Vinu na tom mají hlavně řečtí politici, ale jistě i mezinárodní věřitelé, kteří se měli snažit o prosazení takových úspor, které by ekonomický růst poškodily méně. 

Co z toho plyne do budoucna? Řecko bude potřebovat další záchranné půjčky a mnohem masivnější odpuštění dluhu. U soukromých investorů už téměř není kde brát, takže o své peníze přijdou země eurozóny a Evropská centrální banka. Vše se pravděpodobně opět odehraje cestou jednání a vzájemné domluvy. Tvrdý bankrot Řecka a jeho odchod z eurozóny v dohledné době asi nebudou chtít riskovat ani země, kterým už řecké problémy lezou krkem nejvíc, tedy Německo, Nizozemí či Finsko. Ty velmi dobře vědí, že nehledě na množství peněz, které do Řecka nalijí a na objem půjček, které mu odpustí, vždy to bude riskantní podnik. Zároveň se ale Řecko bojí ponechat svému osudu, protože si nejsou jisté, zda by následky takového kroku nebyly ještě mnohem horší. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.