18. prosince  2012 v 18:00  rubrika: Názory a argumenty

Petr Hartman: Rok od smrti Václava Havla, moc nebo málo?

Václav Havel nebyl ani nadpozemskou bytostí, ani robotem. Byl člověkem, který měl i špatné vlastnosti a dělal chyby. Zároveň byl výraznou osobností.

Tou se člověk stává svým chováním, svými názory. Aby byl člověk vnímán jako osobnost, to si nelze uměle vynutit. Byť mu to někdo ze zištných důvodů může podsouvat, a jedinec tomu dokonce může uvěřit. Síla osobnosti se mimo jiné projeví v momentu, který je spontánní. Názorným příkladem může být právě dění kolem 18. prosince loňského roku. 

Pohnutí z odchodu Václava Havla z tohoto světa vyjadřovaly po celé republice desetitisíce lidí. Nikoli proto, že se to muselo, nebo že to bylo někým organizované, ale protože to bylo přirozené. Nelze vyloučit, že podobně nestrojenou reakci smutku nevyvolá v budoucnosti skon nějakého politika či veřejně známé osoby dlouhá léta. 

Pochopitelně rok od úmrtí Václava Havla je příliš krátkým časovým úsekem z pohledu historie, aby se význam prvního prezidenta České republiky zhodnotil bez emocí a patřičně kriticky. Zároveň dvanáct měsíců představuje dostatečný odstup proto, aby ti, kteří svá slova o přínosu Václava Havla nemysleli v době jeho smrti úplně upřímně a pronášeli je spíše pod vlivem celospolečenské atmosféry, se mohli o bývalém českém prezidentovi opět vyjadřovat podle toho, co si o něm skutečně myslí. V neposlední řadě je vidět, že po roce prakticky neexistuje zájem oficiálně si památku Václava Havla připomenout. První polistopadový československý a historicky první prezident České republiky by si vzpomínku na místě, kde dlouhá léta působil, zasloužil. 

Mimochodem právě v souvislosti s prezidentskou funkcí nechybělo mnoho a na Václava Havla jako na prezidenta České republiky bychom dnes nevzpomínali. Do roku 1993 vstoupil nově vzniklý stát bez prezidenta. Novoroční projev pronášel premiér, kterým byl Václav Klaus. Nová ústava sice počítala s existencí Senátu, ten však zůstal dlouhá léta neobsazen. I když se Václav Havel snažil už v té době prosadit přímou volbu hlavy státu, vybíral ji parlament. V roce 1993 ho reálně představovala pouze Poslanecká sněmovna. V ní dominovala koalice pod vedením ODS. Právě v řadách občanských demokratů se v té době ozývaly vůči Havlovi velmi kritické hlasy. Někteří poslanci dokonce navrhovali, aby se o post hlavy státu ucházel Jan Stráský. 

Havlovi reálně hrozilo, že podporu nezíská. Nakonec byl zvolen. Ruku pro něj zvedlo 109 zákonodárců. Znamená to, že 81 bylo těch, kteří buďto pro něj nehlasovali, nebo se volby nezúčastnili. Podobně těsná byla rovněž druhá volba v roce 1998, kdy o Havlově dalším pětiletém pobytu na Hradě rozhodl jeden jediný hlas. Což mimo jiné svědčí o tom, že se český prezident netěšil jednoznačné přízni v politických kruzích. 

Zároveň se na jeho hlavu často snášela kritika kvůli jeho výroku o nepolitické politice. V dobách disidentských měla tato slova poněkud jiný význam, než v polistopadové éře. Problém byl v tom, že Havel neměl příliš potřebu vysvětlovat politikům, co tím míní. Vzhledem k přezíravému stavu části z nich k občanské společnosti, by to stejně nemělo smysl. Přitom dobře fungující občanská společnost by měla být vedle tradičních politických stran nezbytnou součástí demokratického systému. Bez ní strany chřadnou, stávají se uzavřenými společnostmi, které jsou ovládány lobbistickými skupinami a jsou prolezlé klientelismem a korupcí. Což má k pojetí standardní politiky dost daleko. 

Právě Havlův důraz i na nepolitický, chcete-li občanský, rozměr politiky na takovéto nebezpečí opakovaně upozorňoval. Realita dnešních dnů mu svým způsobem dává za pravdu. Konkrétně v tom slova smyslu, že bez tlaku občanské společnosti se politický systém v zemi jen těžko změní k lepšímu. Přesto se Havel kvůli podobným výrokům často stával terčem posměchu. 

O síle jeho osobnosti svědčí to, že se tím nenechal odradit. Za svými výroky si stál a byl ochoten za ně nést nejrůznější důsledky. Ať už v podobě komunistického kriminálu, podlomeného zdraví, nebo poklesu popularity. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 


 

Autor:  Petr Hartman

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas