21. března  2012 v 16:48  rubrika: Názory a argumenty

Petr Hartman: Wagnerová svlékla talár

Ústavní soudkyně Eliška Wagnerová - Foto:  ČTK

Ústavní soudkyně Eliška WagnerováFoto:  ČTK

Dvacátý březen se stal svátkem demokracie. Alespoň pro premiéra Petra Nečase, který takto označil konec působení Elišky Wagnerové ve funkci ústavní soudkyně. Reagoval tím na její výroky o vládních reformách, které v jednom z rozhovorů pro noviny označila za asociální a šílené. Toto hodnocení podpořila například krácením příspěvků zdravotně postiženým, nebo tím, že by nezaměstnaní lidé bez ohledu na zdravotní stav, jejich věk a životní situaci museli vykonávat veřejně prospěšné práce typu zametání v parku. Eliška Wagnerová také kvůli tomu volila ostřejší slova při hodnocení reformy.

Pokud se člověk ohlédne za jejím působením u Ústavního soudu, zjistí, že podobně přímočaře si počínala i při jiných příležitostech. Stačí připomenout nepříjemné otázky, které kladla politikům při nejrůznějších soudních líčeních. Nebo odlišné stanovisko k verdiktu týkajícímu se zachování poplatků ve zdravotnictví, o které se podělila s novináři. Jejich prostřednictvím potom vzkázala veřejnosti, že zmiňované rozhodnutí je v rozporu s ústavou. Podle ní soud porušil zákon, když přehlasoval vlastní, šest let starý výrok o tom, že péče v Česku má být bezplatná. K tomu bylo podle ní potřeba devíti hlasů, ovšem zastánci zachování poplatků jich měli jen osm. Wagnerová to přirovnávala k hlasování Poslanecké sněmovny, která by schválila zákon počtem 95 zákonodárců z dvou set hlasujících, a ten by platil. Přitom podle příslušného zákona je v tomto případě potřeba minimálně sto jednoho hlasu. 

Rozruch vyvolala také tím, když odůvodnila zamítnutí podání k Ústavnímu soudu takovým způsobem, že ho šlo spíše považovat za návod, jak by si měl stěžovatel příště počínat, aby uspěl. Zkrátka Eliška Wagnerová nebyla tuctovou soudkyní Ústavního soudu a nevyčnívala z řady jen tím, že byla místopředsedkyní této instituce. Zároveň by bylo nespravedlivé, kdyby při jejím konci v křesle ústavní soudkyně překryly výsledky její práce spory s politiky či některými kolegy. Wagnerová totiž patřila mezi ty ženy a muže v talárech, kteří ctili ducha ústavy, hledali spravedlnost a byli přesvědčeni o tom, že snahu politiků ohýbat si zákony podle svého jim nelze tolerovat. Naopak jim bylo podle Wagnerové potřeba udílet výchovné políčky, a tím je svým způsobem vychovávat k takovému pojetí politické kultury, která je běžná v zemích s dlouholetou demokratickou tradicí. 

Do jejího pojetí výkonu soudkyně Ústavního soudu zapadalo i přesvědčení, že při prozkoumávání jednotlivých případů nesmí nad ústavou a jejím duchem převyšovat případné politické či ekonomické důvody. Do tohoto přístupu zapadá její odmítavý postoj k účelové změně ústavy, která zkracovala funkční období sněmovny a otevírala tím cestu k předčasným volbám. Eliška Wagnerová se rovněž zasadila o to, že politici dostali přes prsty za to, že zneužívali stavu legislativní nouze, když potřebovali rychle prosadit některé zákony. Přitom pro vypsání tohoto režimu neexistoval pádný důvod. Podobně se stavěla k tzv. přílepkům. Tedy ke změnám zákonů, které se přiřazovaly k nesouvisejícím právním normám, většinou bez potřebné diskuse a často tak říkajíc v utajení. Eliška Wagnerová pomohla jasně vymezit vztah mezi unijním a tuzemským právem, k čemuž posloužila zdánlivě okrajová kauza tzv. cukerných kvót. Přispěla rovněž k prosazení práva veřejnosti znát minulost soudců, včetně stranické příslušnosti. Pochopitelně za deset let v křesle ústavní soudkyně by se našlo podobných příkladů ještě více. 

Odchodem Wagnerové tak mizí od Ústavního soudu výrazná osobnost a další ze soudců či soudkyň, které byli jmenováni Václavem Havlem. Jejího nástupce vybere Václav Klaus. Nelze proto očekávat, že by ji nahradil podobný typ osobnosti. Přesto by se to nemuselo výrazně promítnout do fungování soudu. Za dobu Klausova působení na Hradě oblékla talár drtivá většina současných ústavních soudců. Přesto si tato instituce dokázala od něj udržet odstup. A netýká se to pouze názoru na Lisabonskou smlouvu. Názorně se to projevilo například na podzim roku 2007, kdy ústavní soudci odmítli snahu prezidenta republiky odvolat předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovu a nahradit ji Klausovým kandidátem Jaroslavem Burešem. Až následující měsíce ukáží, jak výrazný vliv na tento postoj měla dnes už bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Autor:  Petr Hartman

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas